ECLI:CZ:US:2014:4.US.3244.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3244/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. T., právně zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Příkop 4, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. ledna 2012, č.j. 2 T 5/2010-478, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2012, č.j. 8 To 355/2012-526, a Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, č.j. 8 Tdo 496/2013-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na právní a jinou ochranu, zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání ad 1) - 3) trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odstavců 1 a 4 písmeno b) trestního zákona, ad 4, 5) dvojnásobné pomoci dle §10 odstavce 1 písmeno c) trestního zákona k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odstavců 1 a 3 trestního zákona, ad 6, 7) dvojnásobné pomoci podle §10 odstavce 1 písmeno c) trestního zákona k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odstavce 1 trestního zákona, a odsouzen za uvedený trestný čin a pomoci k trestným činům a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odstavce 1 trestního zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. listopadu 2010, č.j. 1 T 207/2010-225, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. 5 To 93/2011, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let při současném vyslovení dohledu. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání na dobu pěti let. Rovněž mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, s alternativním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. listopadu 2010, č.j. 1 T 207/2010-225, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. 5 To 93/2011, a při současném zrušení všech dalších rozhodnutí obsahově na tento výrok o trestu navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání stěžovatele proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že po celou dobu trestního řízení, a to i v případě předcházejícím projednávané věci, namítal, že se nemohl dopustit trestného činu při sjednání úvěru, jak je mu kladeno za vinu. I podle závěrů Nejvyššího soudu se trestného jednání měli spoluobvinění dopustit tím, že úvěry nespláceli. Nemohlo tedy dojít k trestnímu jednání stěžovatele pouze uvedením nesprávných údajů, neboť taková skutková podstata byla uzákoněna teprve s účinností trestního zákoníku od 1. ledna 2010. Zde ustanovení §211 stanovuje, že trestného činu se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé údaje. Podle stěžovatele je tedy zjevné, že se jedná o dvě různá jednání. Předchozí právní úprava, podle které byl stěžovatel odsouzen, pracovala pouze s pojmem sjednání. Jeho aplikací i na jednání stěžovatele se tedy soudy dopustily nepřiměřeného rozšíření výkladu trestního zákona. Stěžovatel shledal pochybení rovněž ve stanovení výše škody. Zde soudy vycházely automaticky z výše sjednaného úvěru, aniž by zohlednily škodu, kterou stěžovatel svým účastenstvím skutečně způsobil. Tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo, neboť soudy dostatečně neindividualizovaly trestní vinu a v důsledku toho i represi. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 2 T 5/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti, přičemž z rozhodnutí Nejvyššího soudu i z vlastního lustra zjistil, že rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. prosince 2012, č.j. 15 T 38/2011-326, byl zrušen výrok o vině pod body 1) - 3) a celý výrok o trestu a o náhradě škody z napadeného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2013, č.j. 4 To 93/2013-364, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto, a v důsledku toho nabylo zrušovací rozhodnutí právní moci. Následné dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. září 2013, č.j. 6 Tdo 884/2013-31, odmítl. Ústavní soud se tak, obdobně jako Nejvyšší soud v řízení o dovolání, dostal do situace, kdy ve vztahu k části ústavní stížnosti došlo ke zrušení napadeného výroku a řízení ve věci probíhalo v rámci jiného, v ústavní stížnosti nenapadeného řízení před obecnými soudy. Jak je patrno z lustra Ústavního soudu, rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. prosince 2012, č.j. 15 T 38/2011-326, Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2013, č.j. 4 To 93/2013-364, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2013, č.j. 6 Tdo 884/2013-31, bylo napadeno v samostatné ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3823/13. Ústavní stížnost stěžovatele je tedy v popsaném rozsahu nutno odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatel před podáním této ústavní stížnosti nevyčerpal, ve smyslu ustanovení §75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu, veškeré procesní nástroje, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Pokud se týká zbývající části ústavní stížnosti, zde stěžovatel opakovaně předkládal své námitky, s nimiž se vypořádaly obecné soudy v řízení o věci samé i v rámci odvolacího a dovolacího řízení (viz odvolání na č.l. 503 a 504, respektive dovolání na č.l. 545-548 spisu). Stěžovatel nepředložil novou argumentaci a svoji ústavní stížnost založil výhradně na nesouhlasu s napadenými rozhodnutími a vlastní interpretaci aplikovaného zákonného vymezení trestného činu, které, ve světle nové právní úpravy, považuje za bezdůvodné a nepřípustné rozšíření výkladu trestního zákona. Soudy se přitom srozumitelně, jasně a hlavně opakovaně s jeho námitkami vypořádaly.
Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu do jeho základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s hmotněprávními i procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu