ECLI:CZ:US:2014:4.US.3317.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3317/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Valerie Biskupové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 35 Nc 11121/2008-100 ze dne 24. 8. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 6. 2008, č. j. 35 Nc 11121/2008-2, byla ve vztahu ke stěžovatelce nařízena exekuce k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka, Městské části Praha 3, ve výši 9.867,- Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 500,- Kč, jakož i pro náklady oprávněné a náklady exekuce, které budou v průběhu řízení určeny. Provedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Ingrid Švecová, Exekutorský úřad pro Prahu 3. Toto usnesení nabylo právní moci dne 4. 9. 2009. Jmenovaná soudní exekutorka vydala dne 4. 6. 2014 příkaz k úhradě nákladů exekuce pod č. j. 091 EX 00722/08-065, v němž byly náklady exekuce určeny částkou 7.865,- Kč, odměna soudní exekutorky byla stanovena částkou 3.000,- Kč s připočtením daně z přidané hodnoty, hotové náklady pak byly určeny ve výši paušální náhrady 3.500,- Kč opět s připočtením daně z přidané hodnoty.
Proti uvedenému příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka námitky, o nichž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví citovaným usnesením, jímž příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že náklady oprávněné se určují částkou ve výši 2.589,- Kč, celkové náklady exekuce určil částkou 10.454,40 Kč a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o podaných námitkách.
Proti rozhodnutí exekučního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že proti ní a jejímu rozvedenému manželovi Františku Biskupovi je Městskou částí Praha 3 vedeno 16 samostatných exekučních řízení, každé pro vymožení bagatelních pohledávek, jednotlivě nepřevyšujících 10.000,- Kč, které všechny vznikly ze stejného právního důvodu (nedoplatku nájemného). Pro každou z pohledávek byl dle stěžovatelky podán vždy samostatný exekuční návrh, který lze označit za formulářový, při podání každého návrhu Městská část Praha 3 coby veřejnoprávní korporace byla a je v dalším řízení zastoupena advokátem a tyto návrhy byly podány v krátkém časovém sledu za sebou (některé i ve stejný den) a u stejného soudu. Ačkoliv tedy nic nebránilo Městské části Praha 6 podat exekuční návrh jediný, podala dle jejího názoru záměrně 16 samostatných návrhů a větší část z nich ve stejný den. Namísto jediného řízení je tak vedeno 16 samostatných exekučních řízení, z nichž v každém vznikají "samostatné" náklady exekuce a zároveň náklady na straně oprávněné Městské části Praha 3, 16x zastoupené stejným advokátem, který má rovněž stejné sídlo jako soudní exekutorka. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu v otázce spojování typově stejných exekučních věcí týkajících se týchž účastníků a vyjádřila své přesvědčení, že situace, kdy vymáhané původně dlužné částky jsou nepatrným zlomkem nákladů řízení, a především nákladů exekuce, je považována za obecně nespravedlivou, neracionální a ohrožující i legitimní zájmy věřitelů, resp. jejich základní práva legitimního očekávání vrácení dluhu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejích doplněních podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů (nejen exekučního) řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ostatně Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci stížnosti č. 9815/10 ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice výslovně konstatoval, že "Ústavní soud se omezuje na přezkum otázek ústavnosti a v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou (...) výslovně uvedl, že při přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení musí postupovat s maximální zdrženlivostí a zruší dané rozhodnutí pouze v případě výjimečně závažného porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného práva (...). Ústavní soud, jehož pravomoci jsou omezenější než diskreční pravomoc, kterou disponoval městský soud, tedy nemohl napravit - a nenapravil - nespravedlivost v odvolacím řízení" (srov. bod 59 cit. rozsudku). Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn, a to mimo jiné i ve světle uvedených právních názorů Evropského soudu pro lidská práva, pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, resp. kde by šlo z hlediska intenzity zásahu do základního práva o závažný exces. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
Především nelze přehlédnout výtku obvodního soudu, že stěžovatelka, ač ve svých námitkách uvedla, že u jednoho a téhož exekutorského úřadu je vedeno celkem nejméně 16 exekučních řízení za účasti stejných účastníků na straně oprávněné a na straně povinné, přesto soudu vůbec nespecifikovala, o jaká exekuční řízení se jedná, když toliko uvedla, že se jedná vesměs "o bagatelní pohledávky", které vznikly ze stejného právního důvodu, a především pak výtku, že bylo na stěžovatelce, aby v případě, že ke spojení věcí nepřistoupila soudní exekutorka z vlastní iniciativy, sama vyvinula procesní aktivitu a podala návrh na spojení věcí (str. 3). Stěžovatelka tyto konkrétní závěry v ústavní stížnosti, resp. jejích doplněních nijak nezpochybnila, ani nedoložila, že by o spojení věcí ze svého vlastního podnětu usilovala. Jedná se přitom o zásadní otázku, neboť Ústavní soud nemůže případný zásah do základních práv stěžovatelky klást zcela k tíži soudní exekutorce za situace, kdy stěžovatelka byla v tomto ohledu pasivní a neučinila v předmětném řízení ničeho, co by mohlo vést k efektivní nápravě takového zásahu.
Dále je třeba podotknout, že exekuční soud se s námitkami stěžovatelky proti danému příkazu k úhradě nákladů exekuce vypořádal v dostatečném rozsahu a bez zjevných pochybení. Obvodní soud přiléhavě poukázal na skutečnost, že právní úpravu spojování přímo a jen v exekučních řízeních zakotvenou v ustanovení §37 odst. 3 až 5 exekučního řádu lze použít jen na řízení zahájená dnem nabytí účinnosti příslušné novely exekučního řádu (č. 396/2012 Sb.).
Konečně se v neposlední řadě sluší poznamenat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 2.589,- Kč a částce 10.454,40 Kč, které lze ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z výše uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti usnesení ohledně námitek stěžovatelky směřujících proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudní exekutorkou. Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obvodní soud pro Prahu 3 však své rozhodnutí zdůvodnil adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§157 odst. 2), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. prosince 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu