ECLI:CZ:US:2014:4.US.3380.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3380/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Humla, zastoupeného JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem Štefánikova 65, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2013 č. j. 26 Cdo 2964/2012-166, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 12. 2010 č. j. 48 C 2/2009-108 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012 č. j. 54 Co 569/2011-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými byl zavázán k vyklizení předmětného družstevního bytu. Rovněž požaduje zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Civilní soudy dospěly závěru, že na stěžovatele (v řízení před civilními soudy žalovaný) přešel smrtí jeho matky členský podíl ve stavebním bytovém družstvu, jakož i nájem předmětného bytu, a že ke vzniku společného členství žalovaných manželů nedošlo. Vyloučením z družstva (z důvodu neplacení nájemného) stěžovateli zanikl podle §714 občanského zákoníku nájem bytu. Uvedly, že v řízení o vyklizení bytu soudy nemohou přezkoumávat platnost rozhodnutí o vyloučení stěžovatele z družstva, resp. existenci důvodů pro jeho vyloučení. Žalobu na určení neplatnosti vyloučení z družstva ve smyslu §231 odst. 5 obchodního zákoníku stěžovatel přitom nepodal. Skutečnost, že rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo adresováno i manželce stěžovatele, která jeho členkou nebyla, nezpůsobuje jeho neurčitost či nesrozumitelnost ve vztahu k vyloučení stěžovatele.
Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí. Namítá, že rozhodnutí družstva, které vyloučilo manžele jako společné členy družstva a nájemce bytu, nikoliv stěžovatele jako výlučného člena, je od samého počátku absolutně neplatné. Dále nesouhlasí s tím, že otázky platnosti právního úkonu a existence důvodů pro jeho vyloučení z družstva jsou relevantní pouze v řízení o určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení podle §231 obchodního zákoníku. Tento závěr podle jeho názoru neodpovídá hmotnému právu a vede k výkladu, podle nějž by soud měl přebírat mechanicky nesprávnosti v rozhodovací činnosti právnických osob, které se ve své rozhodovací praxi mohou mýlit nebo chybovat.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
O takovýto případ se právě jedná v projednávané věci. Ústavní soud neshledal závěry soudů, podle nichž v řízení o vyklizení družstevního bytu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné a přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil své oprávnění vyplývající z ustanovení §231 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku, jako ústavně rozporné. Ustanovení §231 obchodního zákoníku zcela jednoznačně stanoví podmínky, pouze za kterých se člen vyloučený z družstva může u soudu domáhat přezkoumání platnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena z družstva. Pokud by soud mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2259/99, 26 Cdo 2331/2003 a 26 Cdo 1132/2009).
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Stěžovatel měl možnost včas uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Extenzivním výkladem nastoleným stěžovatelem nelze napravovat skutečnost, že stěžovatel včas nevyužil všech adekvátních procesních prostředků svěřených mu zákonem. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu