ECLI:CZ:US:2014:4.US.3391.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3391/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem se sídlem Čáslav, Žižkovo nám. 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2013 č. j. 28 Co 334/2013-183 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 25 Nc 1132/2012-140 ze dne 3. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 odst. l Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo v řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilých dcer (narozených v roce 2006 a 2009) rozhodnuto tak, že se svěřují do výchovy matky a stěžovateli byla stanovena povinnost hradit k rukám matky výživné.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, podle nichž v projednávané věci nebyly splněny podmínky umožňující svěření dětí do střídavé výchovy. Naopak je přesvědčen, že byla splněna veškerá kritéria pro tuto formu výchovy. Oba rodiče se navzájem jako rodiče respektují, děti k nim mají vřelý citový vztah, starší dcera by si střídavou výchovu přála, bydlí kousek od sebe, mají stabilní výchovné prostředí, rodinné zázemí a výchovné předpoklady. Pouze to, že se rodiče na něčem v minulosti hůře dohadovali, nemůže vést k odmítnutí střídavé výchovy. Soudy uváděné důvody pro odmítnutí střídavé výchovy považuje stěžovatel za nicotné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Mladé Boleslavi z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru krajského soudu o nevhodnosti střídavé výchovy nezletilých dcer způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování vedoucí k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu, který opravňoval soudy k přijetí rozhodnutí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že za současné situace nejsou splněny podmínky pro střídavou výchovu. Soudy shodně se znalci a opatrovníkem dovodily, že není naplněn základní předpoklad střídavé výchovy, neboť mezi rodiči není aktuálně možná vzájemná komunikace a konstruktivní spolupráce (každý z rodičů například přihlásil nezletilou do jiné základní školy). Rodiče se nejsou schopni dohodnout ani ohledně banálních záležitostí jako výběr učebních pomůcek apod. O nemožnosti spolupráce rodičů svědčilo podle krajského soudu i jejich chování před odvolacím soudem. Soudy rovněž poukázaly na nízký věk dětí, o které po rozchodu rodičů pečovala převážně matka, přičemž v její péči nebyly shledány žádné nedostatky. V zájmu starší dcery, která má nastoupit do první třídy, by ani nebylo, aby si v tomto náročném období navíc zvykala na dva nové domovy. Přihlédly i k tomu, že otec po dobu, co spolu rodiče nežijí a matka má v převážné péči nezletilé děti, k rukám matky na výživu nezletilých dětí nepřispíval, ač jeho příjem je asi 2,5 krát vyšší než příjem matky. Přestože otec požadoval střídavou výchovu a stejný podíl na výchově dětí, přenechal je po krátké známosti v péči nové partnerky, kterou děti příliš neznají. Ze strany matky je přitom stále rozvíjen velmi pozitivní vztah obou nezletilých dětí k jejich otci, a to i při problematických vztazích rodičů navzájem. Matka nijak nebrání styku otce s dcerami.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší uvedeným soudům.
Za situace, kdy napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých dětí a z ústavního hlediska jim není co vytknout, nezbývá, než konstatovat, že Ústavní soud není dalším odvolacím soudem, který by mohl věc znovu přezkoumávat a přehodnocovat ze svého subjektivního hlediska.
Ústavní soud dodává, že si je vědom problematičnosti dané věci, kdy bylo před civilními soudy rozhodováno o svěření nezletilých dětí do výchovy a úpravě styku za situace, kdy u obou rodičů jsou dány předpoklady pro jejich výchovu a děti mají k oběma rodičům kladný citový vztah. Nicméně řešení právě těchto věcí spadá výhradně do pravomoci civilních soudů.
Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, je třeba zdůraznit, že v těchto věcech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dětem co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.
Odmítnutí této ústavní stížnosti však nijak nevylučuje možnost, aby v budoucnosti byla uzavřena jiná dohoda rodičů o výchově a výživě nezletilých dětí, za předpokladu, že dojde k normalizaci jejich vztahů. Prozatím lze situaci řešit, jak ostatně naznačil i krajský soud, dohodou či rozhodnutím o úpravě styku otce s nezletilými dcerami v nadstandartním rozsahu. Ostatně ze spisu vyplývá, že matka se této formě kontaktů dětí s otcem nijak nebrání a styk s dcerami je fakticky uskutečňován v souladu s požadavky otce a přáním dětí. (Úprava styku s nezletilými dcerami nebyla předmětem řízení).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Soudy tedy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu