ECLI:CZ:US:2014:4.US.3398.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3398/13
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 3. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 3398/13 ve věci ústavní stížnosti Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav, a. s., se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova 1151, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 354/2013-242 ze dne 21. srpna 2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 385/2010-216 ze dne 25. dubna 2013, jimiž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejším účastníkům částku 17 812,50 Kč s příslušenstvím za vodovodní řad vedoucí přes pozemek v jejich vlastnictví a náklady řízení, za účasti Petra Rajtra a Evy Rajtrové, zastoupených JUDr. Martinem Klímou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. V. Klementa 203.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 354/2013-242 ze dne 21. srpna 2013 a rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 385/2010-216 ze dne 25. dubna 2013 bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 354/2013-242 ze dne 21. srpna 2013 a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 385/2010-216 ze dne 25. dubna 2013 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 385/2010 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci se na stěžovatelce žalobou domáhali zaplacení částky 17 812,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatelka jako provozovatel vodovodního řadu jim nehradí za vodovodní řad vedoucí přes pozemek v jejich vlastnictví žádnou náhradu. Okresní soud poté, co odvolací soud zrušil jeho první rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem č. j. 7 C 385/2010-216 ze dne 25. dubna 2013 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům částku 17 812,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 57 355,30 Kč a dále uložil stěžovatelce zaplatit státu náklady řízení ve výši 8 340 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 20 Co 354/2013-242 ze dne 21. srpna 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 52 277 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 8 531 Kč.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že uplatněný nárok neuznala, protože dle judikatury Nejvyššího soudu bezdůvodné obohacení v takovémto případě provozovateli vodovodního řadu nevzniká, a dále prokazovala, že potrubí se na pozemku vedlejších účastníků nacházelo již od počátku dvacátého století. Z opatrnosti stěžovatelka podle ústavní stížnosti již ve svém vyjádření ze dne 19. ledna 2011 vznesla námitku promlčení případného nároku vedlejších účastníků na náhradu za umístění vodovodního potrubí na jejich pozemku a nalézací soud se touto námitkou ve svém prvním rozhodnutí nezabýval, neboť neshledal existenci nároku na vydání požadované náhrady.
4. V rozsudku, kterým krajský soud jako soud odvolací první rozsudek nalézacího soudu zrušil, podle stěžovatelky konstatoval, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení dán není, ale je třeba se v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4211/2010 zabývat tím, zda vedlejším účastníkům nevznikl nárok na náhradu podle §58 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Okresní soud poté podle stěžovatelky zadal vypracování znaleckého posudku k ocenění zatížení pozemků vedlejších účastníků a žalobě ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl v celém rozsahu, a to přesto, že stěžovatelka v návaznosti na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu i v souladu s platným zněním vodního zákona namítala, že na pozemcích vedlejších účastníků nebylo vodoprávním úřadem zřízeno ochranné pásmo podle §58 odst. 3 vodního zákona, a že tedy není možné takovouto náhradu přiznat. Své rozhodnutí mimo jiné podle ústavní stížnosti okresní soud odůvodnil tím, že "ochranné pásmo dle §58 vodního zákona v případě žalobců zřízeno nebylo, přesto ochranné pásmo existuje" a ze znaleckého posudku bylo nepochybně zjištěno, jakým způsobem a v jakém rozsahu jsou omezeni ve výkonu svého vlastnického práva.
5. Stěžovatelka uvádí, že v odvolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí okresního soudu znovu opakovala, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s pokynem odvolacího soudu a s tím, jak dříve rozhodoval Nejvyšší soud (když na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4211/2010 odkazoval i sám odvolací soud), a předpokládala, že alespoň odvolací soud se bude řídit svým předchozím rozhodnutím a argumentací uvedenou v jeho odůvodnění. S ohledem na očekávanou předvídatelnost možného postupu odvolacího soudu se stěžovatelka podle ústavní stížnosti zabývala především podstatou §58 vodního zákona, jehož aplikace v daném případě je vyloučena, a dále i tím, že obdobné ustanovení §23 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), které zřizuje ochranná pásma vodovodních řadů, nepřiznává vlastníkům dotčených pozemků automatickou náhradu za existenci takovéhoto ochranného pásma. Ustanovení §7 zákona o vodovodech a kanalizacích naopak podle stěžovatelky přiznává vlastníkům dotčených pozemků náhradu za skutečnou majetkovou újmu a omezení v obvyklém užívání pozemků, pokud k nim dojde při údržbě vodovodu a při zajištění přístupu provozovatele na pozemky, případně při umisťování tabulek vyznačujících polohu vodovodu. Krajský soud přesto podle stěžovatelky uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
6. Stěžovatelka namítá, že aniž to krajský soud v průběhu odvolacího řízení avizoval, opustil v písemném odůvodnění rozsudku zcela rámec §58 vodního zákona, na který odkazoval při svém předchozím rozhodnutí a kterým odůvodnil zrušení původního rozhodnutí okresního soudu, a až v písemném odůvodnění se poprvé objevuje, že nárok vedlejších účastníků je přiznán s odkazem na §7 zákona o vodovodech a kanalizacích, aniž by se ale krajský soud podrobněji zabýval tím, zda uplatněný nárok je skutečně v mezích určených tímto ustanovením, a to jak co do základu nároku, tak i určení jeho výše. Odvolací soud tak podle ústavní stížnosti znemožnil stěžovatelce se k této právní konstrukci před rozhodnutím vyjádřit a argumentovat proti. Tento postup odvolacího soudu je podle stěžovatelky ještě více zarážející s ohledem na předcházející vývoj řízení, kdy došlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí ne proto, že by bylo nesprávné, ale proto, že se měl soud prvního stupně zabývat tím, zda nárok vedlejších účastníků nelze odůvodnit jiným způsobem (podle §58 vodního zákona). Soud prvního stupně pak podle stěžovatelky žalobě vyhověl analogicky podle §58 vodního zákona, aniž by v rozsudku vůbec zmínil obsah §7 zákona o vodovodech a kanalizacích, a pokud by odvolací soud postupoval obdobně jako při svém předchozím rozhodnutí, měl podle stěžovatelky pravděpodobně prvostupňové rozhodnutí opět zrušit a uložit soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, jestli tentokrát vedlejším účastníkům nevznikl nárok na náhradu podle §7 zákona o vodovodech a kanalizacích a jak ho vyčíslit. Nárok na náhradu podle §7 zákona o vodovodech a kanalizacích totiž podle stěžovatelky vůbec nesouvisí s ochranným pásmem zřízeným §23 zákona o vodovodech a kanalizacích. Navíc vyčíslení nároku vedlejších účastníků, jak ho učinil znalec ustanovený okresním soudem, bylo podle stěžovatelky založeno pouze na výpočtu dle plochy ochranného pásma, a nikoliv na reálném omezení vedlejších účastníků.
7. Krajský soud podle ústavní stížnosti sice v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí cituje §7 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích, ale zcela opomněl zabývat se tím, kdy případný nárok vedlejších účastníků vznikl a zda v důsledku vznesení námitky promlčení ze strany stěžovatelky nedošlo k promlčení nároku. Podle stěžovatelky přitom k promlčení takto odůvodněného nároku již muselo dojít. Stěžovatelka tak považuje ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu za nemající oporu v současném platném právu a vydané bez toho, aby se soud vyrovnal s námitkou promlčení nároku.
8. Krajský soud podle stěžovatelky nejprve svým prvním rozhodnutím uložil okresnímu soudu, jak má v řízení dále postupovat, ale následně se svým druhým rozhodnutím od svých původních závěrů zcela odchýlil a žalobě vyhověl v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud podle ústavní stížnosti své rozhodnutí založil na jiném právním posouzení, ale přesto nezopakoval provedené dokazování a nepoučil stěžovatelku o svém právním názoru, nedal jí prostor, aby se k právní kvalifikaci odvolacího soudu vyjádřila, a jeho rozhodnutí bylo tedy nepředvídatelné.
9. Napadená rozhodnutí krajského a okresního soudu jsou podle stěžovatelky sice obsáhle odůvodněna, ale to, co soudy z provedeného dokazování vyvozují, neodpovídá provedeným důkazům.
10. Stěžovatelka má za to, že pokud jí soud svým rozhodnutím, které je v rozporu s platnými právními předpisy, uložil zaplatit žalovanou částku vedlejším účastníkům, zasáhl do jejího vlastnického práva. Současně je podle stěžovatelky napadenými rozhodnutími zasahováno do jejího vlastnického práva k vodovodnímu řadu, protože je zpochybňováno její nerušené právo na vedení vodovodního řadu přes pozemky vedlejších účastníků a to, že toto právo je řádně založeno a jeho vznik je vypořádán.
III.
11. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření krajského soudu, okresního soudu a vedlejších účastníků řízení.
12. Krajský soud zaslal vyjádření prostřednictvím předsedkyně senátu 20 Co JUDr. Evy Dlouhé. Uvedl, že k překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje na to, že již ve svém zrušujícím rozhodnutí vyslovil právní názor, ze kterého mohla stěžovatelka vycházet. Sama stěžovatelka podle vyjádření při jednání odvolacího soudu odkazovala na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako reakci na použití judikatury soudem prvního stupně a ve zrušujícím rozhodnutí. Krajský soud při svém rozhodování podle vyjádření vycházel mimo jiné i ze závěrů, které vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 (N 14/36 SbNU 155; 134/2005 Sb.), který se týkal obdobné situace, kdy bezplatně zřízené věcné břemeno v době socialismu musí být v současné době posuzováno podle nových předpisů. V dalším krajský soud odkázal na průběh celého řízení před soudy obou stupňů, ze kterého podle něj vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo překvapivé.
13. Okresní soud v Mladé Boleslavi ve vyjádření, zaslaném prostřednictvím předsedkyně senátu 7 C JUDr. Danuše Mackeové, zcela odkázal na obsah jeho ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
14. Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti předně uvádějí, že nesdílí právní názor stěžovatelky co do naprostého vyčerpání dostupných ochranných prostředků a domnívají se, že stěžovatelka měla před ústavní stížností podat dovolání, když o této možnosti byla odvolacím soudem poučena. Podle vedlejších účastníků je dále politováníhodné, že stěžovatelka opírá své výtky proti rozhodování obecných soudů o právo na ochranu vlastnictví, dožaduje-li se vyslovení závěru, že je oprávněna bez náhrady za provoz vodovodního řadu směrem k vlastníkům dotčeného pozemku provozovat vodovod. Stěžovatelka tak podle ústavní stížnosti postrádá jakoukoliv sebereflexi. Závěr stěžovatelky, že skutečná skutková zjištění jsou v rozporu s právními závěry soudu, je podle vedlejších účastníků pouhým pohledem stěžovatelky jako v řízení neúspěšného účastníka, který v ústavní stížnosti podsouvá Ústavnímu soudu okolnosti případu tendenčně a zkresleně. Vedlejší účastníci uvádí, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vysvětlily, a rozhodně podle jejich vyjádření za žádných okolností není možno v jejich rozhodování seznat svévolnou interpretaci právních norem. Ústavní stížnost stěžovatelky je podle vedlejších účastníků v aktuálním právním rámci zcela nedůvodná a navrhli, aby byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
15. Vyjádření vedlejších účastníků bylo zasláno k replice stěžovatelce.
16. V replice k vyjádření krajského soudu stěžovatelka uvádí, že tento soud ve svých rozhodnutích zcela opominul, resp. odmítl, provedené důkazy dokládající, že stavba vodovodu byla vybudována již v letech 1901-1906, přičemž v prvním případě odmítl výpověď svědka Ing. Otakara Pavlíka se zdůvodněním, že výslech svědka byl navržen po koncentraci řízení, přestože účastníci na prvním jednání o koncentraci řízení poučeni nebyli, a podle ustálené praxe tedy ke koncentraci řízení nemohlo dojít a stěžovatelka historii výstavby předmětného vodovodu doložila před prvním jednáním a výslech Ing. Pavlíka měl především pouze doplnit zdroj pramenů, ze kterých vycházela. Z projektové dokumentace, která byla přílohou žaloby, podle stěžovatelky vyplývá, že v padesátých letech proběhla pouze výměna rozvodního potrubí. Tyto důkazy podle repliky zcela vyvrací názor krajského soudu, že by došlo k bezplatnému zřízení věcného břemene v době socialismu, a že by tedy současným vlastníkům pozemku (kteří v době, kdy pozemek nabyli do vlastnictví, o existenci potrubí museli vědět) vznikl nárok na vyplacení náhrady. Rovněž právní názor, který vyslovil krajský soud, a judikát, na který se přitom odvolal, nebyly podle repliky v dalším řízení respektovány a veškerá další argumentace stěžovatelky byla v dalším průběhu řízení bez reakce obecných soudů.
17. Stran vyjádření vedlejších účastníků stěžovatelka především vyjadřuje nesouhlas s právním názorem vedlejších účastníků, že by jí chybným poučením o možnosti podat dovolání vznikalo právo na přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dovolání proti napadenému rozhodnutí krajského soudu podle stěžovatelky přípustné nebylo, a proto ho nepodala. Co se týče skutkového stavu případu, je podle stěžovatelky na Ústavním soudu, do jaké míry se jím bude zabývat, protože Ústavní soud není superodvolacím soudem. Rovněž je podle repliky na Ústavním soudu, aby v takovém případě posoudil, zda interpretace skutkových okolností, jak ji podává stěžovatelka, je tendenční nebo zkreslená. Vedlejší účastníci přitom podle stěžovatelky v jejich vyjádření uvádějí též tvrzení, která by stěžovatelka mohla rovněž označit za tendenční a zkreslená.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.
IV.
18. Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího věcného projednání.
19. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práva poskytuje, vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
20. V projednávané věci vedlejší účastníci dovozují, že stěžovatelka měla podat dovolání, o jehož možnosti podání byla odvolacím soudem poučena. Meritorním výrokem, proti kterému směřuje ústavní stížnost, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 17 812,50 Kč. Podle 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Z právě uvedených skutečností je zřejmé, že v projednávané věci dovolání ve věci samé přípustné není. Na této skutečnosti nic nemění ani poučení odvolacího soudu, které přípustnost dovolání založit nemůže. Za situace, kdy stěžovatelka napadá rozhodnutí ve věci samé, nebrání projednání ústavní stížnosti ani to, že proti (samotnému) nákladovému výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši přesahující 50 000 Kč, by dovolání přípustné bylo.
21. Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
22. Ústavní soud opakovaně judikuje, že mu nepřísluší výklad podústavního práva ani sjednocování judikatury obecných soudů, když jeho úkolem je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak zdůraznil v nálezu sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) a dalších nálezech, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 138; 153/2004 Sb.), "... je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu ke zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine a odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást stanoveného postupu - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí".
23. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 7 C 385/2010 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, jak tvrdí v ústavní stížnosti, už ve svém vyjádření k žalobě ze dne 19. ledna 2013 vznesla námitku promlčení vedlejšími účastníky uplatněného nároku, a z odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se touto námitkou stěžovatelky vůbec nezabývaly. Ústavnímu soudu tak v návaznosti na výše uvedené skutečnosti nezbývá než uzavřít, že obecné soudy pominuly podstatnou námitku stěžovatelky a tímto postupem zatížily řízení vadou, která má za následek zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
24. K námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a související námitce týkající se zákonného ustanovení, na jehož základě byl vedlejšími účastníky požadovaný nárok přiznán, a odůvodnění aplikace tohoto ustanovení zdůrazňuje Ústavní soud, že mu primárně nepřísluší zasahovat do interpretace a aplikace podústavního práva provedené orgány k tomu oprávněnými, pokud se pohybují v mezích ústavnosti, což mimo jiné předpokládá, že obecné soudy své myšlenkové konstrukce, které je vedly k přijetí jejich rozhodnutí, objasnily. V projednávaném případě se tomu tak podle náhledu Ústavního soudu nestalo. Odvolací soud ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že vedlejší účastníci se nemohou domáhat bezdůvodného obohacení, a dále uvedl, že soud prvního stupně se však nezabýval tím, zda mají vedlejší účastníci nárok na majetkovou újmu podle §58 odst. 3 vodního zákona, tedy zda jim zřízením ochranného pásma na jejich pozemku vzniká majetková újma, a v případě, že ano, jaká je její výše. S tímto první rozhodnutí nalézacího soudu v této věci zrušil. Soud nalézací pak žalobě vyhověl s odkazem na §58 vodního zákona, aniž by v rozsudku vůbec zmínil obsah §7 zákona o vodovodech a kanalizacích. Krajský soud, aniž to v průběhu odvolacího řízení avizoval, jak tvrdí stěžovatelka, následně v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku opustil §58 vodního zákona a nárok vedlejších účastníků přiznal v návaznosti na §23 zákona o vodovodech a kanalizacích (uvedl, že vedlejší účastníci se domáhají náhrady za omezení, která jim vznikají podle §23 zákona o vodovodech a kanalizacích) s tím, že vycházel z §7 zákona o vodovodech a kanalizacích a údajně úpravy nejbližší §58 vodního zákona, který rovněž upravuje jednorázovou náhradu za zřízení ochranného pásma. Krajský soud se však podrobněji nezabýval tím, zda uplatněný nárok je skutečně v mezích určených tímto ustanovením, a to jak co do základu nároku, tak i určení jeho výše, a nijak blíže tento svůj postup neodůvodnil.
25. Ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak považuje Ústavní soud za rozhodnutí překvapivé, neboť stěžovatelce nebyl poskytnut dostatečný procesní prostor k vyjádření k eventuálnímu uplatnění §7 zákona o vodovodech a kanalizacích, což je zvláště naléhavé v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již stěžovatelka nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit. Tento postup odvolacího soudu je v rozporu s právem na spravedlivý proces a vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, což je nežádoucí. Dále, jak je v předchozím odstavci uvedeno, není rozhodnutí odvolacího soudu jak co do základu nároku, tak i určení jeho výše dostatečně odůvodněno, v čemž spatřuje Ústavní soud též porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04, neboť ze samotného uvedeného nálezu nárok vedlejších účastníků podle náhledu Ústavního soudu dovozovat nelze.
26. S ohledem na skutečnost, že již zmíněná pochybení obecných soudů jsou dostatečným důvodem pro kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí, a s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud k dalším konkrétním tvrzením a námitkám stěžovatelky, stejně jako k meritorním otázkám, které byly předmětem řízení před obecnými soudy, v této fázi řízení nijak nevyslovuje s tím, že je na stěžovatelce, aby je, pokud tak již neučinila, v novém řízení uplatnila, a dále je na obecných soudech, aby se jimi odpovídajícím způsobem zabývaly a vypořádaly se s nimi.
27. Ústavní soud uzavírá, že v projednávaném případě shledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a proto v záhlaví citovaná rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.