ECLI:CZ:US:2014:4.US.3442.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3442/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. dubna 2012 č. j. 5 C 7/2007-640, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 2012 č. j. 22 Co 1463/2012-664 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 1100/2013-685, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. listopadu 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 vyhl. č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 5 C 7/2007 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou doručenou soudu dne 2. dubna 2012 domáhala povolení obnovy řízení, vedené Okresním soudem v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 7/2007. Stěžovatelka poukazovala na nově objevené skutečnosti, které nemohla bez své viny v původním řízení použít, i na další skutečnosti, které podle názoru stěžovatelky výrazným způsobem ovlivňují její možnost v přístupu k pro ni stěžejním dokumentům. Stěžovatelka zdůraznila, že jí bylo dlouhodobě bráněno v možnosti opatřit si skutečnosti a důkazy podporující jí uplatňované nároky na majetek jejího právního předchůdce JUDr. Adolfa Schwarzenberga, nacházející se na území České republiky, v konkrétním případě se jednalo o krumlovský pivovar. Stěžovatelka k prokázání navrhla i důkazy, a to zejména Zprávu výboru pro lidská práva podle čl. 5, §4 Opčního protokolu k Mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech ze dne 29. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 757/1997 (dále jen "Zpráva").
Soud prvního stupně se podle názoru stěžovatelky žalobními tvrzeními stěžovatelky odmítl zabývat a to přesto, že žalobu na obnovu řízení zamítl právě s poukazem na zmeškání objektivní tříleté lhůty k podání žaloby na obnovu řízení. Soud odvolací rozhodnutí okresního soudu ze stejných důvodů potvrdil. Nejvyšší soud pak následné dovolání podané stěžovatelkou odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud stejně jako soudy prvního a druhého stupně se podle tvrzení stěžovatelky nijak nevypořádaly s její argumentací, ani s důkazními návrhy ohledně znemožnění přístupu k dokumentům a ohledně liknavosti státních orgánů ve věci stěžovatelky ve vztahu k údajnému zmeškání lhůty.
Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že zamítnutí žaloby na obnovu řízení pro zmeškání objektivní lhůty je nepřípustným formalismem a soudy by měly při posuzování včasnosti podání žaloby na obnovu řízení vzít v úvahu skutečnost, že existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva byla postavena najisto až v roce 2013 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 1332/10 in http://nalus.usoud.cz), kdy byla stěžovatelka znovu přijata do dědického řízení, a objektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení nemohla začít běžet dříve.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítala porušení procesních práv, neboť má za to, že ve věci rozhodující soudy se důsledně nezabývaly tvrzenými skutečnostmi o včasnosti žaloby, jakož i důkazy navrhovanými k jejímu prokázání, včetně shora uvedené Zprávy, čímž měly odepřít stěžovatelce právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Soud prvního stupně konstatoval, že pokud objektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení trvá tři roky a běží od právní moci napadeného rozhodnutí, tj. od 9. prosince 2008 a stěžovatelka podala návrh na povolení obnovy řízení až dne 2. dubna 2012 a dovolává se pouze nových listinných důkazů, jež jí dříve nebyly známy, nelze než uzavřít, že tak učinila po uplynutí stanovených tří let a tedy opožděně (srov. §233 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Odvolací soud se pak se závěry učiněnými soudem prvního stupně ztotožnil. Nejvyšší soud k tomu v odůvodnění svého usnesení o odmítnutí dovolání poznamenal, že skutkové okolnosti uváděné stěžovatelkou k doložení opodstatněnosti její žaloby měly spíše povahu žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, které však podle ustanovení §235 odst. 1 o. s. ř. není přípustné. Překlenout výkladem kogentnost ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř. o maximálním trvání objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení obecnému soudu nenáleží, a to ani s ohledem na stěžovatelkou zdůrazňované její "právo na spravedlivý proces bez odmítání spravedlnosti". Citované zákonné ustanovení jiný výklad nepřipouští a vzhledem k jeho dikci neskýtá ani důvod pro závěr, že otázka řešená odvolacím soudem by mohla představovat otázku zásadního právního významu.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. Ústavní soud považuje odůvodnění ve věci rozhodujících soudů za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených základních práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. ledna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu