ECLI:CZ:US:2014:4.US.3493.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3493/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. Františka Kachyni, právně zastoupeného advokátem Mgr. Miloslavem Čejkou, Šumavská 31a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2013 sp. zn. 2 As 123/2012-146 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 31 A 47/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení u obecných soudů domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 16. 6. 2009 č. j. JMK 49592/2009, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Břeclav ze dne 12. 1. 2009 č. j. MUBR - 1950/2009 o povolení užívání stavby "Závlaha Podivín - Lužice, 3. Stavba". Dne 11. 7. 2012 vydal Krajský soud v Brně ústavní stížností napadený rozsudek, kterým žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatel je vlastníkem pozemků zapsaných v Katastru nemovitostí s druhem pozemku vodní plocha, způsob využití vodní nádrž umělá. Tyto pozemky se nacházejí pod hladinou vodní a na břehu nádrže Velký Bílovec - "Závlaha Podivín - Lužice 3. Stavba" o jejich kolaudaci bylo rozhodnuto kolaudačním rozhodnutím Městského úřadu Břeclav ze dne 12. 1. 2009. Tyto pozemky nebyly nikdy vyňaty ze zemědělského půdního užívání ve smyslu rozhodnutí Okresního národního výboru v Břeclavi ze dne 20. 10. 1980 č. j. Zem 1109/80-201/1/Pa, rozhodnutí Okresního národního výboru v Břeclavi ze dne 22. 7. 1980 č. j. Zem 798/80-201/1/Pa a předchozího souhlasu s trvalým a dočasným odnětím zemědělské půdy Ministerstva zemědělství a výživy ČR ze dne 4. 11. 1975 č. j. 807/73-V/2, neboť v nich nejsou vůbec uvedeny. Uvedené pozemky stěžovatele, které byly dříve zemědělsky bonitní, se staly stavbou vodní nádrže pozemky znehodnocenými. Předtím, než na stěžovatelových pozemcích byla vybudována vodní nádrž, byly pozemky hodnoceny jako druh pozemku role, vinice a pastviny. Po vybudování vodní nádrže klesla jejich bonita na úroveň vodní plochy, čímž došlo k jejich znehodnocení. Stěžovatel navíc nemůže již mnoho let vůbec využívat svůj vlastní majetek, který získal od své matky. Za znemožnění užívání jeho pozemků mu do dnešního dne nebyla uhrazena žádná náhrada. Stěžovatel je tak v pozici, kdy se svými pozemky nemůže nijak reálně nakládat, protože u něj došlo k nucenému omezení vlastnického práva, avšak stále bez náhrady. Uvedený stav je tak v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle náhledu stěžovatele rozhodoval Nejvyšší správní soud o jeho kasační stížnosti příliš formalisticky a necitlivě, bez toho aniž by řádně a do hloubky znal všechny okolnosti případu.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle něhož nelze posuzovat faktický stav břehů nádrže, tedy míru jejich abraze. Podle ustanovení §81 odst. 1 stavebního zákona se přitom jedná o skutečnost, která přímo ohrožuje veřejné zájmy, především z hlediska ochrany života a zdraví osob a stavba trpící takovými problémy nemůže být zkolaudována. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud vyhodnotily v rozporu se zákonem nesplnění jedné ze zásadních podmínek povolení stavby ze dne 6. 3. 1978 vydaným Okresním národním výborem v Břeclavi. Tato podmínka se přitom vztahuje ke stěžovatelově ústřední argumentaci, podle níž nebyly před zahájením stavby a vydáním stavebního povolení vypořádány majetkoprávní vztahy k nemovitostem, na nichž stojí stavba.
Stěžovatel rovněž namítá, že v řízení před krajským soudem mu nebylo dovoleno pořizovat audiozáznam z jednání konaného dne 28. 3. 2012.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tom, že se stěžovateli nedostalo náhrady za omezení jeho vlastnického práva k zastavěným pozemkům. Vzhledem k tomu, že nebyly vypořádány majetkové vztahy mezi stěžovatelem a stavitelem, snaží se stěžovatel zpochybnit kolaudaci stavby jako takové. Touto otázkou se již zabýval jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud, přičemž tyto shodně a přitom správně dospěly k závěru, že případné majetkové spory nemají vliv na kolaudaci stavby. To však ještě neznamená, že provedená kolaudace brání stěžovateli domoci se svého nároku na náhradu za provedené omezení.
Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnější tvrzení, s nímž se ve svém odůvodnění vypořádal již Nejvyšší správní soud, a to, že stěžovateli nebylo v průběhu soudního řízení umožněno pořizovat audio nahrávku. Postup krajského soudu považuje Ústavní soud v této věci za nezákonný a tento jeho postup ve věci je třeba mu důrazně vytknout, neboť se nepochybně jedná o pochybení dotýkající se ústavou zaručených základních práv a svobod stěžovatele (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2672/07). Na druhou stranu však nelze přehlížet, že z ústavní stížnosti nevyplývá, jakým konkrétním způsobem zasáhlo toto pochybení soudu do projednávání této konkrétní věci, jak ovlivnilo výsledek rozhodnutí či právní postavení stěžovatele. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že ne každé pochybení soudu představuje současně i zásah do základních práv a svobod. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být především intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb.n.u. sv. 11, str. 9).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu