ECLI:CZ:US:2014:4.US.3498.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3498/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele O. L. zastoupeného JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praze, Revoluční 1082/8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 799/2013 ze dne 27. srpna 2013, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 80/2013 ze dne 30. dubna 2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 36/2012 ze dne 19. prosince 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost před zákonem a rovnost účastníků řízení dle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, principu presumpce neviny vyplývajícího z čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na projednání věci před soudem zákonem stanoveným postupem, jak vyplývá z čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 36/2012 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 36/2012 ze dne 19. prosince 2012 byl stěžovatel ve výroku I. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1,4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustil deseti konkrétně popsanými skutky, a odsouzen podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech sp. zn. 15 T 99/2010 ze dne 9. července 2010, který právní moci nabyl téhož dne, a z rozsudku Okresního soudu v Písku sp. zn. 5 T 94/2010 ze dne 24. srpna 2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor sp. zn. 14 To 382/2010 ze dne 19. ledna 2011, který nabyl právní moci dne 19. ledna 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli uloženo zaplatit na náhradě škody konkrétním poškozeným přesně specifikované částky a podle §229 odst. 2 trestního řádu byla jedna z poškozených odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem II. uvedeného rozsudku byl podle §226 písm. b) trestního řádu stěžovatel zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 sp. zn. 1 ZT 393/2011 ze dne 18. května 2012 pro jednání pod body 2), 8), a 10) obžaloby, právně kvalifikované jako dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (jichž se měl dopustit jednáním popsaným v rozsudku), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a podle §229 odst. 3 trestního řádu byli poškození tímto jednáním se svými specifikovanými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které směřovalo do výroku o vině, pokud jde o všech deset skutků uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku, do výroku o trestu a do výroku, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody. Stěžovatel navrhoval, aby Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu první instance k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 80/2013 ze dne 30. dubna 2013 bylo podle §256 trestního řádu odvolání stěžovatele zamítnuto.
Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, podané z důvodu uvedeného v §265b odst. 1, písm. g) trestního řádu, v němž stěžovatel namítal především vadné hmotněprávní posouzení zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 4 Tdo 799/2013 ze dne 27. srpna 2013 podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům předně vytýká, že se nevypořádaly řádně s námitkami obhajoby, když se nezabývaly otázkou právní kvalifikace jednání Dragana Miševiče. Jeho jednání je přitom dle stěžovatele nutno posoudit minimálně jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Obecné soudy podle stěžovatele nevyřešily a odmítly se zabývat zásadní otázkou kdo je v dané věci hlavním pachatelem a dále otázkou, zda i v případě, že proti dalšímu pachateli trestní stíhání (zatím) vedeno není, lze závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele učinit.
Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy pochybily, neboť nectily zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel je podle ústavní stížnosti ze zvlášť závažných zločinů, jimiž byl uznán vinným, usvědčován v podstatě jen na základě rozporných výpovědí, přičemž provedené důkazy neprokazuji jeho vinu bez dalších pochybností, a další stěžovatelem navrhované důkazy nebyly provedeny. Dle závěru Nejvyššího soudu z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněným skutkovým zjištěním na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a (obdobně jako to učinil ve svém odvolání a dovolání) poukazuje na nevěrohodnost svědků a podle stěžovatele zásadní rozpory ve svědeckých výpovědích ke skutkům uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně pod body 7, 8 a 10.
Soud prvního stupně a soud odvolací podle stěžovatele navíc pochybily tím, že zaměřily své dokazování výhradně k prokázání viny stěžovatele, aniž vzaly v úvahu, zda v dosud zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o jeho nevině. Uvedeným postupem porušily podle ústavní stížnosti tyto soudy povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Soudy navíc podle stěžovatele zamítly stěžovatelem navrhované důkazy, které by přispěly k objasnění skutkové stránky věci a k odstranění rozporných skutečnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti podle stěžovatele došlo ze strany obecných soudů k porušení zásady obsažené v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. US 372/03 ze dne 22. prosince 2004.
Z důkazů provedených před nalézacím soudem tento soud dle názoru stěžovatele dospěl k nesprávnému hodnocení důkazů, což mělo za následek nesprávné právní hodnocení věci. Naopak významnými důkazy pro odvolací soud byla podle stěžovatele zejména dřívější odsouzení stěžovatele. Stěžovatel je tak podle ústavní stížnosti předem opětovně odsuzován za minulou majetkovou trestnou činnost a dochází tak k porušení zásady presumpce neviny. Povinností orgánů činných v trestním řízení je podle stěžovatele být vůči stěžovateli nestranný a nezaujatý, avšak této zásadě obecné soudy nedostály. K podobnému přístupu stěžovatel poukazuje názor Ústavního soudu, vyjádřený např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/99 ze dne 21. října 1999.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel byl stíhán a odsouzen, když orgány činné v trestním řízení vzaly za prokázané, že v období od měsíce září r. 2009 do počátku r. 2010 v úmyslu se obohatit vylákal od poškozených finanční částky ze zprostředkování úvěrů nebo zařízení dalších služeb, případně prodeje zboží, ačkoli věděl, že přísliby nesplní a poškozeným úvěry ani služby nezařídil a peníze nevrátil. Stěžovatel v průběhu řízení popíral, že by se uvedené trestné činnosti, zejména některých ze stíhaných skutků, dopustil, avšak soudy jeho tvrzením neuvěřily.
Námitky, které stěžovatel předložil v ústavní stížnosti (zejm. otázka právní kvalifikace jednání Dragana Miševiče, namítané porušení zásady in dubio pro reo, námitky stran zjištění skutkového stavu, včetně zamítnutí stěžovatelem navrhovaných důkazů a hodnocení důkazů provedených) opakovaně užil již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi opakovaně vypořádaly. Ústavní soud především zdůrazňuje, že obecné soudy ve svých rozhodnutích, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, vyhodnotily důkazy a jasně přezkoumatelným způsobem vysvětlily, o která svá zjištění opřely a na základě jakých úvah dospěly ke svému závěru. Z odůvodnění je patrno, jak se soudy vypořádaly s námitkami obhajoby, a proč neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy. Za takového stavu věci nelze v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Neprovedení navržených důkazů by znamenalo porušení procesní zásady in dubio pro reo jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci podle náhledu ústavního soudu nebylo.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odůvodňující kasační zásah do ústavní stížností napadených rozhodnutí, neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Pro uvedené pak neshledal Ústavní soud oporu ani pro vyhovění návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a tento návrh sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu