ECLI:CZ:US:2014:4.US.3516.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3516/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Šány, Mgr. Miroslavy Kurzové a Jany Horné, právně zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 1212/39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 č. j. 28 Cdo 2283/2011-444, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 21. 12. 2010 č. j. 12 Co 100/2010-390 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2009 č. j. 10 C 173/95-334, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 2, 3, 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. K žalobě stěžovatelů o stanovení povinnosti vedlejším účastníkům (České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a obci Lutín) jako osobám povinným uzavřít dohodu o vydání nemovitostí Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 12. 2009 č. j. 10 C 173/95-334 zastavil řízení o návrhu stěžovatelů na uzavření této dohody ve vztahu k nemovitostem uvedeným ve výroku I. a II. rozsudku a zamítl žalobu o návrhu stěžovatelů na uzavření dohody o vydání nemovitostí uvedených ve výroku III. rozsudku. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 21. 12. 2010 č. j. 12 Co 100/2010-390 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovateli podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy rozhodly v rozporu se smyslem zákona a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1733/2000 ze dne 31. 8. 2000, jakož i ostatní judikaturou, včetně judikatury Ústavního soudu, když při posuzování otázky, zda právní předchůdkyně stěžovatelů byla v době nacistické okupace vystavena rasové perzekuci, postupovaly příliš restriktivně a formalisticky bez dostatečného uvážení okolností konkrétního případu. Tuto argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobněji rozvedli. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 10 C 173/95.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a stejně jako v usneseních sp. zn. II. ÚS 50/12 ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3517/2012 ze dne 14. 3. 2013 a IV. ÚS 3518/12 ze dne 15. 5. 2013, jimiž rozhodl v obdobné věci týchž stěžovatelů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to ze stejných důvodů, které zopakuje.
6. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje doktrínu sebeomezení a minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
7. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit ústavní stížností napadená rozhodnutí v projednávané věci, nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly judikaturu týkající se problematiky rasové perzekuce na jejich případ. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že předmětnou otázkou ústavní konformity posouzení rasové perzekuce právní předchůdkyně stěžovatelů ze strany obecných soudů se podrobně zabýval v již výše zmíněném usnesení ve věci stěžovatelů sp. zn. II. ÚS 50/12 ze dne 7. 3. 2013, kdy dospěl k závěru, že z předložených důkazů nebylo lze učinit závěr, že by právní předchůdkyně stěžovatelů trpěla nacistickou perzekucí vysloveně z rasových důvodů, to jest že by odnětí majetku představovalo jednu z nejkřiklavějších forem rasismu, kdy zabavení majetku bylo výrazem snahy potřít české vlastenectví, vymýtit odpor proti nacistické okupaci a rozbít sounáležitost představitelů českého národa, a to jak jeho společenských elit, tak i obyčejných občanů.
8. Pokud tedy obecné soudy shledaly, že ve věci není splněna podmínka uvedená v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy, že z rozhodnutí okupačních orgánů o zabavení majetku a s nimi spojených souvislostí jednoznačně vyplývá, že důvodem zabavení majetku během okupace byl postoj rodiny Sigmundových v širším slova smyslu k okupačnímu režimu, a nikoliv jejich slovanský původ, pak nelze jejich závěry z ústavněprávního hlediska považovat za rozporné. V závěru se však sluší opět konstatovat, že Ústavní soud i v nyní posuzované věci stěžovatelů vnímá důvody ke konfiskaci majetku jejich právní předchůdkyně nacistickou okupační mocí jako neospravedlnitelné, je nicméně nucen opět poukázat na vůli zákonodárce, zřetelně vymezenou v restitučních zákonech, napravit pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, nikoli křivdy jiné. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle - zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit správní akt pocházející z doby před rozhodným obdobím. Zákon č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., v ustanovení §3 odst. 2 umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd, vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů, avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. Ostatní tvrzené křivdy, nastalé před rozhodným obdobím, mezi něž lze zařadit i křivdy spáchané na právní předchůdkyni stěžovatelů, nemohou být dnešními právními prostředky napravitelné.
9. Za dané situace tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu