ECLI:CZ:US:2014:4.US.3574.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3574/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Spálená 14, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2011 č. j. 44 A 47/2010-106 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. srpna 2013 č. j. 2 As 134/2011-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. listopadu 2013, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 A 47/2010 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 26. února 2010 domáhal zrušení rozhodnutí Hlavního města Prahy - Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 8. ledna 2010 č. j. S-MHMP 1019751/2009, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2, odboru správních agend ze dne 9. října 2009 č. j. R-420/09/OSA-OPŘ/Jích, jímž bylo zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "zákon č. 200/1990 Sb."). Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností, žalobu v souladu s ustanovením §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost stěžovatele rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, na spravedlivé řízení a základní právo na zákonného soudce. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále podrobně popsal předchozí průběh řízení, ve kterém pod dojmem formálního a účelového vyřízení stížnosti na nevhodné chování soudce správou Městského soudu v Praze podal návrh na projednání přestupku proti občanskému soužití podle §68 zákona č. 200/1990 Sb. a vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Podle názoru stěžovatele napadená rozhodnutí představují sofistikované zdůvodnění nespravedlnosti, zahalené do "hávu práva".
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bylo bráněno a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. ledna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu