ECLI:CZ:US:2014:4.US.3577.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3577/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Vintera, advokáta se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, zastoupeného Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 269/2010-244 ze dne 20. 10. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 142/2012-300 ze dne 13. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 10, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v tomto rozsahu:
I. výrokové části rozsudku Okresního soudu Praha-západ v rozsahu, ve kterém byla potvrzena II. výrokovou částí rozsudku Krajského soudu v Praze tak, že žaloba, kterou se stěžovatel domáhá po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 18 450 Kč s úroky z prodlení se, zamítá,
II. výrokové části rozsudku Okresního soudu Praha-západ v rozsahu, ve kterém byla změněna I. výrokovou částí rozsudku Krajského soudu v Praze tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 15 768 Kč,
I. výrokové části rozsudku Krajského soudu v Praze v rozsahu, ve kterém byla změněna II. výroková část rozsudku Okresního soudu Praha-západ tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 15 768 Kč,
II. výrokové části v rozsahu, ve kterém byla potvrzena I. výroková část rozsudku Okresního soudu Praha-západ tak, že žaloba, kterou se stěžovatel domáhá po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 18 450 Kč s úroky z prodlení, se zamítá,
III. výrokové části v rozsahu, ve kterém byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 13 248 Kč.
Vzhledem k tomu, stěžovatel podal proti ostatním částem výroků rozhodnutí Krajského soudu v Praze dovolání, Ústavní soud s ohledem na možnou provázanost všech výroků napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyčkal s projednáním ústavní stížnosti do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dne 4. 9. 2014 mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3565/2012-343 ze dne 30. 7. 2014, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se v řízení u civilních soudů domáhal vůči žalovaným náhrady nákladů vynaložených na své zastoupení advokátem v kárném řízení a na náhradu ušlého zisku za dobu, kterou věnoval sepisování vyjádření ke stížnostem podaným žalovanými. Žalovaní spatřovali střet zájmu v tom, že stěžovatel na přezkumném jednání v rámci konkursního řízení jako advokát zastupoval věřitele a poté ve sporech proti žalovaným, kteří měli postavení věřitelů, zastupoval správce konkursní podstaty. Z tohoto důvodu podávali České advokátní komoře podněty k přezkoumání postupu stěžovatele, k nimž se stěžovatel na výzvu České advokátní komory vyjadřoval. Soudy žalobě stěžovatele nevyhověly, neboť žalovaní neporušili žádnou (ani prevenční) právní povinnost. Pokud snad stěžovateli vznikla případná škoda, nebylo to v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných. Ti pouze prováděli dovolený výkon práva, když podávali podněty České advokátní komoře k prověření postupu stěžovatele jako advokáta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů, neboť podle jeho přesvědčení je požadavek na náhradu škody oprávněný. Zejména poukazuje na dikci ustanovení §415 obč. zák., který žalovaným ukládá počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku a dovozuje, že uvedené ustanovení se vztahuje i na podávání stížností na postup advokáta. Namítá, že pod oprávnění podávat České advokátní komoře stížnosti, podněty a žádosti o prošetření postupu advokáta nelze zahrnout právo odůvodňovat stížnost nepravdivými či dokonce smyšlenými tvrzeními. Žalovaní museli vědět, že jejich tvrzení jsou nepravdivá a jediným účelem jejich stížností bylo poškození stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud v rozporu s povinností vyplývající z ustanovení §150 o. s. ř. nezkoumal, zda ve věci existují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů přihlédnout.
III.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že ze strany žalovaných nedošlo k žádnému porušení právní povinnosti, a to ani prevenční ve smyslu §415 obč. zák., jako jednoho z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu a není tedy dána jejich odpovědnost ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. Žalovaní pouze využili svého zákonného práva podávat stížnosti, podněty a žádosti o prošetření postupu advokáta u České advokátní komory. Podání kárné žaloby na stěžovatele (a další postup v tomto kárném řízení) pak bylo naprosto v pravomoci a na uvážení příslušného orgánu České advokátní komory.
S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat shora nastíněné závěry soudů.
Jako opodstatněnou Ústavní soud neshledal ani námitku stěžovatele, podle níž se soud nezabýval možností aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že krajský soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že není namístě, aby soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. a nepřiznal úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení. Své závěry v tomto smyslu patřičně odůvodnil, kdy poukázal na to, že stěžovatel podal nedůvodnou žalobu, jeho nárok nebyl oprávněný a žalobci žádnou právní povinnost neporušili.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že rozhodování o nákladech řízení před ostatními soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat za situace, kdyby byl v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně.
Aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je přitom svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je tedy zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02). Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (sp. zn. I. ÚS 389/05).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Ústavní soud považuje také za vhodné připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, zda vůbec, v jakém rozsahu a jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je sám advokát a navíc je zastoupen profesionálním zástupcem.
IV.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu