ECLI:CZ:US:2014:4.US.3586.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3586/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele B. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Jírou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, Tychonova 3, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 289/2013 ze dne 21. srpna 2013 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 43/2010 ze dne 11. června 2013, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na přednostní projednání věci podle ust. §39 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 43/2010 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením sp. zn. 29 T 43/2010 ze dne 11. června 2013 nepovolil stěžovateli odklad výkonu trestu odnětí svobody v trvání třech let a šesti měsíců uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 43/2010 ze dne 10. února 2012 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 164/2012 ze dne 6. června 2012. Stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 61 To 289/2013 ze dne 21. srpna 2013 zamítl.
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí trpí zásadní vadou spočívající ve stručnosti svého odůvodnění a chybějící věcné argumentaci zakládající názor soudu, což způsobuje, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, a proto nezákonná a porušující základní ústavní práva stěžovatele.
Dále stěžovatel uvádí, že ve stížnosti proti usnesení obvodního soudu namítal, že tento soud vycházel z naprosto neaktuální zdravotní dokumentace týkající se zdravotního stavu stěžovatele, která nereflektovala ve svém souhrnu změny jeho zdravotního stavu. Vzhledem k tomu, že obvodní soud neprovedl jiného důkazu, nežli měl již ve spise (buď již z předešlého trestního řízení, nebo aktuálně předloženého stěžovatelem), navrhl stěžovatel provedení dalšího důkazu, který měl prokázat aktuální zdravotní stav stěžovatele, a to konkrétně vyžádání aktuální lékařské zprávy od ošetřujícího lékaře stěžovatele, popř. soudem ustanoveného znalce, na jejímž základě by bylo možné odpovědně rozhodnout o tom, zda je stěžovatel způsobilý k nástupu výkonu trestu. Ani městský soud však podle stěžovatele žádným způsobem nereflektoval tento jeho návrh a spokojil se pouze s podklady, které měl k dispozici od obvodního soudu.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci rozhodly obecné soudy napadenými rozhodnutími v souladu s principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, přičemž jejich závěry podle náhledu Ústavního soudu nelze označit za projev libovůle, za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti ani za výraz nepřípustného formalismu. Odůvodnění napadených rozhodnutí je sice stručné, nicméně vypořádává se naprosto dostatečně s okolnostmi z hlediska ust. §322 trestného řádu rozhodujícími pro odložení výkonu trestu.
Ústavní soud v projednávané věci tuto skutečnost, že podle vyjádření Zdravotnické služby Vězeňské služby ČR je tato schopna zajistit stěžovateli veškerou léčebnou péči (včetně rehabilitace), přičemž u odsouzeného neexistují kontraindikace k nástupu výkonu trestu, považuje pro rozhodnutí, kterým se žádosti o odklad výkonu trestu nevyhovuje, za zcela dostatečnou. Tato skutečnost je přitom explicitně vyjádřena jak v uvedeném vyjádření Zdravotnické služby Vězeňské služby ČR, tak i v napadeném rozhodnutí obvodního soudu. Pokud se stěžovatel domníval, že došlo ke změně jeho zdravotního stavu a bylo třeba doplnit aktuální lékařskou dokumentaci, nic mu nebránilo, aby tuto společně se svojí žádostí o odklad výkonu trestu předložil. To však neučinil a neuvedl ani žádnou okolnost, která by mu v tom bránila. Stěžovatel ve své stížnosti proti rozhodnutí obvodního soudu pouze uvedl, že "nemá reálnou možnost, jak získat od ošetřujícího lékaře zprávu v podobě, jaká by byla akceptována soudem". Neuvedl však, proč nepředložil lékařské zprávy v podobě, v jaké jsou při každé návštěvě lékařem sepsány (pokud vůbec jeho zdravotní stav návštěvy lékaře vyžadoval) a v jaké jsou součástí jeho zdravotnické dokumentace vedené lékařem, a na jejichž vydání má nárok (obvykle přitom lékař automaticky zprávu v jednom vyhotovení pacientovy při každé návštěvě předává). Tyto zprávy by měly pro soud nepochybně relevanci (stěžovatel pak ani neuvedl, proč by případně relevanci mít neměly nebo co považuje za podobu zprávy akceptovanou soudem a proč). Podle náhledu Ústavního soudu toto počínání stěžovatele nesvědčí o pečlivé ochraně svých práv a Ústavní soud neshledal žádný důvod k tomu, aby následky tohoto počínání stěžovatele "napravoval" obzvláště za situace, kdy ani Ústavnímu soudu stěžovatel eventuální zhoršení jeho zdravotního stavu (bránící výkonu trestu) nedoložil a dokonce ani netvrdil.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ust. §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu