ECLI:CZ:US:2014:4.US.3726.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3726/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Základní odborové organizace Vojenského opravárenského podniku 081, s.p. Přelouč, se sídlem v Přelouči, Jaselská 304, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Žitná 47, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 264/2013-111 ze dne 19. září 2013, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pob. v Pardubicích č. j. 18 Co 579/2011-87 ze dne 18. ledna 2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi č. j. 4 C 128/2009-64 ze dne 25. července 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 4 C 128/2009 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chrudimi rozsudkem č. j. 4 C 128/2009-64 ze dne 25. července 2011 zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovanému Josefu Boledovičovi (dále jen "žalovaný") byla uložena povinnost vyklidit specifikovaný rekreační objekt a areál letního dětského tábora a uložil stěžovatelce nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 0,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové, pob. v Pardubicích rozsudkem č. j. 18 Co 579/2011-87 ze dne 18. ledna 2012 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 264/2013-111 ze dne 19. září 2013 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich vypořádaly dostatečně se všemi relevantními skutečnostmi i s námitkami stěžovatelky, které stěžovatelka opakuje též v ústavní stížnosti (stěžovatelka v ústavní stížnosti dokonce doslovně opakuje veškeré odvolací námitky), a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak proto na rozhodnutí obecných soudů, především pak rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího, pouze odkazuje s tím, že napadeným rozhodnutím rozhodně nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. To, že se závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí, zásah do jejích práv nezakládá. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. dubna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu