ECLI:CZ:US:2014:4.US.3732.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3732/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti EL NIŇO, a. s., se sídlem Ovocný trh 572/11, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 6/5, 733 01 Karviná - Fryštát, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. 9 As 122/2012-135 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012 č. j. 8 Ca 373/2009-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, prohlásil Úřad průmyslového vlastnictví (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) ochrannou zámku stěžovatelky za neplatnou podle §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen "zákon o ochranných známkách"). Žalovaný totiž došel k závěru, že tato známka nepoctivě těží z rozlišovací způsobilosti a dobrého jména ochranných známek společnosti Duracell Bateries BVBA (v řízení před správními soudy v postavení osoby zúčastněné na řízení). K rozkladu stěžovatelky rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví potvrdil jeho předseda.
Stěžovatelka posléze podala žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji napadeným rozhodnutím zamítl. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla následně zamítnuta také kasační stížnost.
Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost. V ní především zpochybňuje výklad, podle něhož by se ochrana známek s dobrým jménem vztahovala i na výrobky nepodobné těm, pro které daná známka své dobré jméno získala. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud nepřesně interpretoval judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr EU"), z níž údajně výše uvedený výklad nevyplývá. Stěžovatelka dále soudům a správním orgánům vyčítá, že nikterak neprokázaly, že by stěžovatelka užíváním své ochranné známky protiprávně těžila ze starší ochranné známky s dobrým jménem. Takový závěr totiž podle judikatury Soudního dvora EU nelze vyvodit pouze ze skutečnosti, že pozdější ochranná známka evokuje starší ochrannou známku s dobrým jménem.
Další okruh námitek přednesených v ústavní stížnosti se týká povinnosti Nejvyššího správního soudu položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku. Jak totiž stěžovatelka tvrdí, žádné v napadených rozhodnutích citované rozhodnutí Soudního dvoru EU na předmětnou problematiku nedopadá. V řízení přitom šlo o intepretaci unijní normy, pročež by položení předběžné otázky mělo být pravidlem. Nejvyšší správní soud nejenže předběžnou otázku nepoložil, nýbrž tento postup ani nikterak neodůvodnil. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 a sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012.
V průběhu řízení před Ústavním soudem zaslala společnost Duracell Batteries BVBA prostřednictvím advokáta kopii usnesení Ústavního soudu sp zn. IV. ÚS 3195/12 ze dne 13. 11. 2013 s žádostí o založení do spisu. K tomuto podání nebyla přiložena speciální plná moc, která je pro vystupování před Ústavním soudem nezbytná. Ústavní soud nicméně k dodání plné moci nevyzýval, neboť společnost Duracell Batteries BVBA nepovažoval za účastníka ani vedlejšího účastníka řízení a k jejímu podání nepřihlížel. Z tohoto důvodu pak Ústavní soud ani nezasílal předmětnou písemnost stěžovatelce k "replice". Usnesení sp. zn. IV. ÚS 3195/12 je koneckonců stěžovatelce a jejímu advokátovi velmi dobře známo, neboť se jedná o rozhodnutí o její ústavní stížnosti, která se navíc doslovně shoduje s nyní projednávanou ústavní stížností. Dané usnesení je pak přirozeně známo také Ústavnímu soudu, který jej vydal (ve věci ostatně rozhodoval tentýž senát Ústavního soudu).
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z výše řečeného vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat správnost výkladu zákona o ochranných známkách a hodnotit, zda ochranným známkám s dobrým jménem přísluší taková míra ochrany, jakou jí správní orgány a soudy přiznaly. Ústavní soud může pouze konstatovat, že závěry učiněné v obou napadených rozhodnutích jsou logické, přesvědčivé a velmi pečlivě odůvodněné. Nejvyšší správní soud své názory podpořil také bohatou judikaturou Soudního dvora EU, přičemž učiněný výklad citované judikatury nepovažuje Ústavní soud za excesivní.
Pokud jde o povinnost předložit předběžnou otázku, dle názoru Ústavního soudu není z ústavní stížnosti zcela zřejmé, jak by daná otázka měla znít, respektive čeho by se konkrétně měla týkat. Už v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3195/12 (které se týká prakticky identické věci) bylo nicméně stěžovatelce vysvětleno, že k položení předběžné otázky nebyl v dané věci žádný důvod. Pokud snad stěžovatelka spatřuje tento důvod v tom, že soudy údajně postupovaly v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU (konkrétně s rozsudkem ze dne 27. 11. 2008 ve věci C-252/07), podle níž k prokázání parazitování na starší ochranné známce dobrého jména nestačí, že pozdější ochranná známka evokuje ochrannou známku starší, je potřeba uvést, že takový výklad nebyl soudy vůbec zpochybněn. Soudy se pouze ztotožnily s názorem správních orgánů, že v tomto konkrétním případě ochranná známka stěžovatelky z rozlišovací způsobilosti a dobrého jména ochranných známek Duracell skutečně protiprávně těžila (což také náležitě odůvodnily). Možnost takového postupu je přitom zcela zřejmá z judikatury uvedené v napadených rozhodnutích. Z citované judikatury Soudního dvora EU vyplývají také veškeré další soudy učiněné právní závěry.
Povinností položit předběžnou otázku se Ústavní soud již několikrát zabýval, přičemž konstatoval, že porušení ústavně zaručených práv účastníků nemůže zapříčinit jakékoli porušení povinnosti položit předběžnou otázku, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení nesoucí znaky svévole (k podrobnějšímu vymezení těchto pochybení viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011). Za situace, kdy se především Nejvyšší správní soud výkladem unijních předpisů podrobně zabýval a své závěry podpořil o analýzu bohaté judikatury Soudního dvora EU, která na danou věc přímo dopadá, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že by nepoložení předběžné otázky bylo důsledkem svévole. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tudíž nedošlo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2014
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu