ECLI:CZ:US:2014:4.US.3798.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3798/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. Romana Raise, zastoupeného Mgr. Alenou Senftovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Krhanická 7, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1233/2012-164 ze dne 25. září 2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 395/2011-119 ze dne 12. října 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých práv vlastnit majetek a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z podané ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 9 C 280/2009 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem č. j. 9 C 280/2009-86 ze dne 21. února 2012 uložil žalované Okresní správě sociálního zabezpečení Vsetín (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovateli částku 86.368,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 8 Co 395/2011-119 ze dne 12. října 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 1233/2012-164 ze dne 25. září 2013 zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci řízení před obecnými soudy vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšší soud i Krajský soud v Ostravě dospěly k nesprávnému a nespravedlivému rozhodnutí, kterým stěžovatele zkrátily na jeho základních právech. Kromě toho podle stěžovatele obě jejich napadená rozhodnutí vykazují jednoznačný exces z právních závěrů a výkladů, přijatých v minulosti zejména Ústavním soudem.
Stěžovatel je toho názoru, že pasivní legitimace žalované (v původním řízení oprávněné) v řízení o zaplacení odměny a nákladů řízení, které stěžovatel zahájil žalobou u obecných soudů, vyplývá přímo ze zákona, a to bez ohledu na to, zda jí obecné soudy vyvozovaly analogicky z ustanovení §338ze odst. 7 o.s.ř., či z ustanovení §338zo odst. 4 o.s.ř., jehož aplikace byla shledána pro daný případ přiléhavou Nejvyšším soudem. Obě uvedená ustanovení totiž zakotvují solidární ručení dotčených osob za úhradu odměny a náhrady nákladů správce podniku.
Správce podniku v exekučním řízení má podle stěžovatele postavení "zvláštního subjektu", a účastníkem řízení se stává pouze v té části řízení, kde je rozhodováno o jeho odměně. Jak vyplývá podle stěžovatele z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, o odměně správce podniku je možno rozhodnout výhradně v rámci exekučního řízení. Je-li v rámci exekučního řízení rozhodnuto o odměně správce podniku tak, že je mu přiznána odměna v celé výši, v jaké byla vyúčtována, není na straně správce podle stěžovatele žádného zákonného důvodu, pro který by mohl úspěšně uplatnit právo odvolání, a to ani v případě, kdy byla povinnost úhrady odměny a náhrady nákladů stanovena jen některému ze zákonem předpokládaných subjektů. Stěžovatel dále uvádí, že správce podniku v rámci exekučního řízení též není nadán oprávněním navrhovat soudu, kterému ze zákonem předpokládaných subjektů má být povinnost úhrady, stanovena, když toto rozhodování spočívá výhradně na úvaze soudu.
Stěžovatel uvádí, že pokud by stanovisko zaujaté Nejvyšším soudem bylo přijato doslovně, nachází se správce podniku v situaci, kdy odpověď na otázku, zda mu bude vůbec kdy uhrazena odměna a náhrada nákladů, které v rámci výkonu své funkce vynaložil, se přesouvá do kategorie vis maior, neboť v rámci exekučního řízení (v případě, kdy soud nerozhodne o přiznání odměny s eventuální povinností všech dotčených osob) je uspokojení odměny správce sázkou do loterie a v samostatném řízení se správce podniku úhrady domáhat nemůže.
Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud své rozhodnutí o neexistenci věcné pasivní legitimace na straně vedlejšího účastníka uspokojivě nevysvětlil.
Dle názoru stěžovatele navíc není sporu o tom, že jeho nárok je nárokem oprávněným, ani o tom, že správce podniku spadá, a to i v intencích ustálené rozhodovací praxe, vyjádřené výslovně i Ústavním soudem, do "kategorie subjektů", kterým je uspokojení jejich nároku na odměnu a úhradu hotových výdajů, jakož i ochrana, resp. vymožení těchto nároků garantováno. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na stanoviska Ústavního soudu, vztahující se k nárokům osob, které byly do svých funkcí ustanoveni rozhodnutím soudu (správci konkurzní podstaty, správci podniku atp.) a související závěry, vylučující právě u těchto osob tzv. otrockou práci. Tento názor stěžovatele je podle ústavní stížnosti podporován i nálezem Ústavního soudu sp. zn. PI. US 20/04 ze dne 25. října 2005, který se otázkou nároku na odměnu správce podniku velmi podrobně zabýval. Pro další argumentaci stěžovatele k tomuto jeho názoru stěžovatel odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. září 2010, dle kterého Ústavní soud: "...netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, jímž za použití sofistikované argumentace odůvodňují zřejmé nespravedlnosti." a rovněž: ". ..obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona..." atd. Za účelem dosažení spravedlivého řešení by mělo být podle stěžovatele naopak samozřejmé vycházet z individuálních rozměrů každého případu. Interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ke které došlo i v jeho věci, pak podle stěžovatele zakládá dotčení na právu na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím v souladu s principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí, jímž po věcné stránce, byť s jiným odůvodněním, potvrdil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, přičemž jeho závěr podle náhledu Ústavního soudu nelze označit za projev libovůle, za (extrémně) rozporný s principy spravedlnosti ani za výraz nepřípustného formalismu ve smyslu stěžovatelem uváděného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09. Toto jeho rozhodnutí podle náhledu Ústavního není rozporné ani se stěžovatelem uváděným nálezem Ústavního soudu sp. zn. PI. US 20/04 ze dne 25. října 2005, v němž Ústavní soud mimo jiné podotkl, že samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny nároky správce podniku, není protiústavní, přičemž tuto skutečnost je třeba vidět i ve světle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Van der Mussele proti Belgii, v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze podle uvedeného nálezu vztáhnout i na činnost a postavení správce podniku, v jehož případě riziko neuspokojení zákonných nároků, má protihodnotu v podstatě v jeho monopolním postavení na provádění činnosti správce. Ústavní soud dále odkazuje též na své usnesení sp. zn. IV. ÚS 96/06 ze dne 13. září 2006, v němž se zabýval obdobnou situací jako ve věci stěžovatele a v němž porušení ústavně zaručených práv stěžovatele - správce podniku neshledal.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu