ECLI:CZ:US:2014:4.US.3822.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3822/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Jarmily Tesařové, zastoupené JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem na adrese Brno, Joštova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2013 č. j. 21 Cdo 2649/2012-237 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2011 č. j. 16 Co 351/2011-170 ve výroku I. a II., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. prosince 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 15 C 522/2009 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou u okresního soudu dne 15. října 2009 v procesním postavení žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalované Váhala a spol. s. r. o. výroba a prodej masných a lahůdkářských výrobků, zaplatit jí doplatek mzdy za práci přesčas. Okresní soud rozsudkem ze dne 9. března 2011 č. j. 15 C 522/2009-123 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 63 926,43 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 32 247 Kč. K odvolání podanému žalovanou Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížnosti, ve znění opravného usnesení ze dne 27. ledna 2012 č. j. 16 Co 351/2011-184, rozsudek soudu prvního stupně co do výše 23 585,37 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně co do částky 40 341,06 Kč změnil tak, že žalobu co do této částky zamítl (výrok II), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 12 238 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech státu (výrok IV a V). Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání odmítl z důvodu, že dovolání stěžovatelky do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení právní otázky týkající se interpretace pojmu dosažená mzda ve smyslu ustanovení §114 odst. 1 zákoníku práce a rozhodnutí tohoto soudu proto považuje za vadné. Dále stěžovatelka vytýkala Nejvyššímu soudu, že jí bylo jeho postupem odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť v rozporu s podstatou sporu neprojednal věc meritorně. Stěžovatelka má za to, že změna rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím znamená ve své podstatě zásah do celého nároku stěžovatelky, který tak jako celek přesahuje zákonem stanovenou hranici 50 000 Kč. Rozdělení výroku na částku připsanou a odepřenou podle tvrzení stěžovatelky nemůže znamenat procesní stav, kdy je věc z dovolacího přezkumu vyloučena.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu podána po lhůtě stanovené pro její podání a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná.
Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2011 č. j. 16 Co 351/2011-170 byla zamítnuta část žaloby stěžovatelky co do výše 40 341,06 Kč. Podle ustanovení 236 násl. o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka dovoláním napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 23 585,37 Kč s příslušenstvím potvrzen. Nejvyšší soud zcela správně posoudil podané dovolání jako ze zákonných důvodů nepřípustné. V dané věci tak byl posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, rozsudek odvolacího soudu. Za situace, kdy tento rozsudek odvolacího soudu byl stěžovatelce doručen dne 10. ledna 2012, a následné opravné usnesení ze dne 27. ledna 2012 č. j. 16 Co 351/2011-184 jí pak bylo doručeno dne 20. února 2012, je evidentní, že ústavní stížnost, v části napadající rozsudek odvolacího soudu, byla podána po lhůtě stanovené pro její podání.
Ústavní soud tak mohl přezkoumat toliko napadené usnesení Nejvyššího soudu, a to nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro odepření spravedlnosti. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09).
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o podaném dovolání, je zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Nejvyšší soud podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování o přípustnosti dovolání řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Z obsahu soudního spisu pak nevyplývá, že by stěžovatelce v uplatnění jejích procesních práv bylo bráněno a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaného základního práva zaručeného ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovenou pro její podání a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. února 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu