ECLI:CZ:US:2014:4.US.3828.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3828/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Radomíra Belzy, zastoupeného JUDr. Kateřinou Radostovou, advokátkou, AK se sídlem Břehová 208/8, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013 č. j. 29 Co 132/2013-150 ve výrocích II. a III. a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 1. 2013 č. j. 24 Nc 40/2012-131 ve výrocích II. a V., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. 12. 2013, doplněnou podáním ze dne 31. 1. 2014, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"¨) domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o úpravě poměrů pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů, a to ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o určení běžného a dlužného výživného.
Stěžovatel, otec již zletilého Jakuba, v ústavní stížnosti namítl, že při stanovení výše výživného okresní soud nezohlednil jím navržené důkazy, ze kterých bylo evidentní, že není schopen platit měsíční výživné ve výši 2 500 Kč. Doporučení soudu, aby ukončil podnikání a přijal některou z pracovních pozic nabízenou Úřadem práce, stěžovatel odmítl, neboť není jisté, zda by byl vůbec přijat a dosáhl soudem předpokládaného příjmu pohybující se mezi 15 - 18 tisíci Kč hrubého příjmu. Rozpisem svých nezbytných nákladů dokládal, že je v jeho možnostech hradit výživné maximálně ve výši cca 700 Kč, aniž by byl vystaven riziku, že nebude schopen dostát soudem stanoveným závazkům.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 24 Nc 40/2012, vyplynulo, že okresní soud k návrhu Václavy Belzové, matky tehdy ještě nezletilého syna Jakuba, po provedeném dokazování svěřil syna do péče matky (výroky I. a III.), rozhodl, že s účinností od 1. 9. 2009 je stěžovatel povinen přispívat na jeho výživu částkou 2 500 Kč měsíčně (výroky II. a IV.) a v soudem stanovené lhůtě doplatit k rukám matky dlužné výživné (výrok V.).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně ve výrocích I., III. a IV. a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), neboť v mezidobí dosáhl Jakub zletilosti a podmínky pro rozhodování o jeho svěření do výchovy některého z jeho rodičů zanikly. Rozhodnutí okresního soudu o určení běžného výživného krajský soud potvrdil v upraveném znění tak, že otec je povinen, počínaje dnem 1. září 2009, platit na výživu zletilého syna Jakuba částku 2 500 Kč měsíčně, splatnou do každého 15. dne v měsíci předem k jeho rukám (výrok II.), rozhodnutí o nedoplatku na výživném krajský soud změnil a určil, že nedoplatek bude hrazen ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek (výrok III.). Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). Rozsudek Krajského soudu v Praze byl stěžovateli doručen dne 23. 5. 2013.
Stěžovatel se řídil poučením Krajského soudu v Kladně o možnosti podat proti rozsudku dovolání, což učinil. Jeho dovolání však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí ve věci upravené v zákoně o rodině, a přitom se nejednalo o žádnou z výjimek uvedenou v ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Usnesení Nejvyššího soudu bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 17. 10. 2013.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 téhož zákona byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z těchto ustanovení vyplývá, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu je možné odvíjet od doručení rozhodnutí, jímž by Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání, pouze za předpokladu, že důvod nepřípustnosti dovolání závisel na uvážení dovolacího soudu. Případem, kdy byla přípustnost dovolání závislá na uvážení dovolacího soudu, bylo dovolání podané podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 či po novelizaci občanského soudního řádu zákonem č. 404/2012 Sb. účinným od 1. 1. 2013 v limitech nově koncipovaného ustanovení §237. Vždy však platilo a stále platí podmínka, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pouze pokud to zákon připouští (srov. §236 o. s . ř.).
O takový případ se však ve stěžovatelově věci nejednalo, jeho dovolání bylo odmítnuto nikoliv na základě uvážení Nejvyššího soudu, ale proto, že zákon přezkum takového rozhodnutí vůbec nepřipouštěl. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu zde tedy neplatí. Byla-li ústavní stížnost proti němu směřující podána až dne 16. 12. 2013, byl by na místě závěr, že šlo o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Ústavní soud však nepřehlédl, že stěžovatel podal dovolání na základě poučení Krajského soudu v Praze, které bylo chybné.
Ve vztahu k vadnému poučení odvolacího soudu dal Ústavní soud již dříve najevo, že postup Nejvyššího soudu, který po aplikaci příslušných zákonných ustanovení objektivně nepřípustné dovolání odmítá, plně respektuje, nicméně bere v úvahu, že stěžovateli nelze klást k tíži, pakliže se jím řídil a v oprávněné důvěře v jeho správnost podle něho postupoval. Nesprávné poučení sice nemůže založit přípustnost dovolání, avšak na druhé straně bylo-li podle něho postupováno, nemůže nyní Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu jako opožděnou; takový postup by představoval denegatio iustitiae. Ústavní soud proto odvíjel lhůtu pro její podání od data doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť dovolání nebylo v daném případě zákonem předvídaným prostředkem sloužícím k ochraně práv stěžovatele, a považoval ústavní stížnost za včas podanou (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3050/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel petitorně nežádal zrušení usnesení Nejvyššího soudu a kasační návrh nevyplýval ani z obsahu ústavní stížnosti. Ústavní soud se jím proto nezabýval a svůj přezkum omezil pouze na rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Praze v rozsahu stěžovatelem vymezeném. Po posouzení napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Porušení ústavní procesních práv stěžovatele v tomto smyslu Ústavní soud neshledal.
Za podstatu ústavně právní argumentace čl. 36 odst. 1 Listiny lze označit spíše kritiku stěžovatele zaměřenou na dokazování a zjištění skutkového stavu. Ústavní soud však připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47)].
V projednávané věci takové pochybení Ústavní soud neshledal. K námitce stěžovatele o neprovedení některých jím navrhovaných důkazů se dostatečně vyjádřil Krajský soud v Praze a Ústavní soud na jeho závěry zcela odkazuje a dodává, že je na obecném soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dokazování doplnit a zda z již provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit.
Pokud jde o stanovení výše výživného, Ústavní soud uvádí, že nehodnotí správnost té či oné částky výživného, neboť úsudek o ní plně přísluší obecným soudům. V projednávané věci ověřil a za rozhodující považoval, že právní závěr nalézacího soudu potvrzený soudem odvolacím se odvíjel od zjištěného skutkového stavu. Nalézací soud učinil skutková zjištění na základě účastnických výslechů otce i matky, a pokud šlo o příjem otce, zjistil, že stěžovatel podniká a že jeho měsíční příjem se pohybuje v rozmezí 12 - 13 tisíc Kč. Pro posouzení výše vyživovací povinnosti však soud považoval za rozhodnou potencionalitu příjmů stěžovatele (15 - 18 tisíc měsíčně), zjištěnou prostřednictvím Úřadu práce, ke které byl rovněž povinen přihlížet. Za situace, kdy stěžovatel neměl žádnou další vyživovací povinnost, obecné soudy nepovažovaly za nepřiměřenou částku 2 500 Kč jako měsíční příspěvek na výživu syna studujícího na střední škole, která jen nepatrně převyšuje částku životního minima pro nezaopatřené dítě ve věku od 15 do 26 let. Závěr obecných soudů o určení výše běžného a dlužného výživného Ústavní soud nepovažoval za extrémně nesouladný se skutkovými zjištěními, a proto je respektoval.
Namítal-li stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny (právo na zachování lidské důstojnosti a osobní cti a ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí sama o sobě do sféry jeho osobnostních práv nikterak nezasahují; předmětem řízení nebyla ochrana cti stěžovatele, ale určení výše běžného a dlužného výživného. Postup soudů, které v souladu se zákonem o rodině rozhodují o úpravě práv a povinností rodiče k (ne)zletilému dítěti, je zákonem dovolený a není možno ho považovat za neoprávněný. Ústavní soud opakuje, že zákon umožňuje aplikovat princip potenciality příjmů, nikoliv fakticity, a proto nelze obecným soudům vytýkat, že při stanovení běžného výživného po zjištění příjmů otce plynoucích z podnikání neopomenuly hledisko možné úrovně příjmů, kterých by mohl vzhledem ke svým schopnostem a možnostem dosahovat. Pokud stěžovatel konstruoval možné budoucí ohrožení dobrého jména a pověsti v důsledku možného exekučního řízení v případě nesplnění soudem uložené povinnosti, šlo o závěr předčasný, závisející na skutečnostech, o nichž není jisto, zda nastanou.
Z povahy věci - určení výživného pro (ne)zletilé dítě - rovněž vyplývá, že nemohlo dojít k porušení práva chráněného čl. 26 Listiny. Úvahu Krajského soudu v Praze, že "stěžovatel by měl zvážit i variantu, zda podnikání neukončit s přihlédnutím k situaci, kdy již několikrát nebyl schopen hradit své závazky vůči státu", je tak třeba vnímat nikoliv jako omezující zásah soudu do práva podnikat, ale za připomenutí odpovědnosti rodiče za výchovu a vývoj svého dítěte. I Ústavní soud má za to, že rozhodne-li se rodič využít práva podnikat, musí mít přitom současně na zřeteli zájem na dostatečném zabezpečení potřeb svého dítěte, ty však, jak vyplynulo z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně, stěžovatel dlouhodobě opomíjel.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu