ECLI:CZ:US:2014:4.US.3838.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3838/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Dušana Schnierera, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 UL 1/2013-7 ze dne 10. října 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na určení lhůty okresnímu soudu k vydání usnesení o ustanovení znalce.
Stěžovatel uvedl, že se v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 8 C 27/2007 domáhá náhrady škody ve formě ušlého zisku, přičemž nárok uplatňoval proti dvěma subjektům. Okresní soud výrokem č. I mezitímního rozsudku ze dne 1. listopadu 2011 rozhodl tak, že nárok stěžovatele vůči P. Dařílkovi je dán; tento výrok je pravomocný a řízení bude nadále vedeno pouze o výši nároku. Výrokem č. II soud zamítl další nárok stěžovatele na zaplacení požadované částky uplatněný proti žalované společnosti. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 8. 2012 zamítavý výrok potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo postoupeno Nejvyššímu soudu a dosud o něm nebylo rozhodnuto.
Stěžovatel se návrhem uplatněným podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, domáhal určení lhůty okresnímu soudu k vydání usnesení o ustanovení znalce ohledně výše jeho nároku, jenž je co do základu dán. Jeho návrhu nebylo vyhověno, neboť skutečnost, že okresní soud v současné době nečiní v řízení žádné procesní úkony, nelze kvalifikovat jako průtahy v řízení, děje-li se tak z důvodu nyní probíhajícího (stěžovatelem iniciovaného) dovolacího řízení.
Stěžovatel s právním závěrem soudu nesouhlasí, neboť k odmítnutí návrhu nebyly žádné zákonem dané důvody. Je přesvědčen, že řízení se zcela zbytečně prodlouží o dobu, kdy okresní soud ustanoví znalce až po rozhodnutí Nejvyššího soudu (ať již bude jakékoliv), místo aby využil doby před rozhodnutím Nejvyššího soudu k vyhotovení znaleckého posudku, a po rozhodnutí Nejvyššího soudu na základě již hotového znaleckého posudku pouze stanovil výši nároku stěžovatele ze vztahu s panem Dařílkem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se návrhem stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval. V odůvodnění rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě uvedl důvody, které vylučují, aby návrhu stěžovatele na určení lhůty podle §174a o. s. ř. mohlo být vyhověno. Zdůraznil skutečnost, že výsledek dovolacího řízení, jímž může být též zrušení rozsudku odvolacího soudu ve stěžovatelem napadeném výroku, může předurčit další průběh řízení. A nelze vyloučit, že ovlivní též (celkovou) výši stěžovatelem uplatněného nároku, o jehož části - co do základu - bylo rozhodnuto. Posouzení toho, jakým směrem by se mělo nadále ubírat dokazování (za účelem zjištění výše žalobcova nároku) je přitom v kompetenci nezávislého soudu, jehož postup nemůže být ovlivňován (předurčován) ani řízením o návrhu na určení lhůty podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Požadovaný znalecký posudek není přitom důkazem obligatorním, nejde ani o výlučný a jediný důkazní prostředek, jímž lze v řízení prokázat účastníky tvrzené skutečnosti o výši uplatněného nároku.
Ústavní soud neshledává napadené rozhodnutí vydané souladu se zákonem jako ústavně rozporné a považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat. Krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, porušení stěžovatelem vytýkaného práva Ústavní soud neshledal. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů o tom, zda je v této fázi řízení nezbytné ustanovit soudního znalce. Ostatně stěžovatel vychází pouze z hypotetické úvahy, že po rozhodnutí dovolacího soudu k průtahům řízení nesporně dojde. Fakticky tedy předjímá, že bez ohledu na výsledek dovolacího řízení bude znalec ustanoven, nebudou již prováděny žádné jiné důkazy a o návrhu by mohlo být okamžitě rozhodnuto.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu