ECLI:CZ:US:2014:4.US.3853.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3853/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Města Zábřeh, IČ 00303640, zastoupeného JUDr. Stanislavem Mouralem, MBA, advokátem se sídlem 28. října 2663/150, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, v substituci Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem se sídlem Francouzská 6167, 708 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2306/2013-363 ze dne 8. 10. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vedl u Okresního soudu v Šumperku spor s vedlejším účastníkem, obchodní společností WANEMI CZ, a. s., o platnost dvou kupních smluv, kterými se měl stěžovatel zavázat prodat vedlejšímu účastníkovi pozemky v katastrálním území Zábřeh na Moravě, a sice o celkové výměře 87 085 m2 dle smlouvy č. 238/2010 z 9. 11. 2010, resp. 1 712 m2 dle smlouvy č. 239/2010 uzavřené téhož dne. Nalézací soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2012 č. j. 16 C 336/2010-192 vyslovil neplatnost prvé kupní smlouvy ohledně převodu vlastnického práva k pozemkům p. č. X1, X2, X3, v rozsahu označeného geometrického plánu, a dále k pozemkům p. č. X4, X5, X6, X7 a X8, ve zbývající části (tj. ve vztahu ke smlouvě č. 239/2010) žalobu zamítl. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 21. 2. 2013 č. j. 69 Co 389/2012-317 změnil rozhodnutí soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu v této části jako nedůvodnou taktéž zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel zdůraznil, že svoji stížnost nesměřuje proti samotnému právnímu posouzení věci dovolacím soudem, nýbrž proti tomu, že takové řádné právní posouzení v napadeném rozhodnutí zcela absentuje, resp. že větší částí dovolacích důvodů se Nejvyšší soud nezabýval vůbec, což stěžovatel pokládá za flagrantní případ odepření spravedlnosti. Dovolací soud prý paušálně bez jakéhokoliv věcného odůvodnění uvedl, že daná věc byla rozsouzena v souladu s jeho judikaturou. V tomto ohledu je dle stěžovatele napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť zde chybí "jakékoliv logicky korektní a dostatečně konkrétní zdůvodnění toho, že veškeré právní otázky, kladené stěžovatelem v rámci dovolacích důvodů, byly skutečně dovolacím soudem již souladně se závěry odvolacího soudu vyřešeny". Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel své výhrady směřuje proti způsobu, s jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jeho dovoláním. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §236 a §237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Uvedené současně znamená, že předestřel-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, které jím již řešené právní otázky by měl vyřešit jinak, tj. odchýlit se od své dosavadní judikatury, nepředstavuje odmítnutí takového požadavku dovolacím soudem porušení práva na spravedlivý proces. Totéž platí i pro právní otázky, které dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu (vy)řešeny, poněvadž ne každá taková právní otázka je současně otázkou zcela zásadního právního významu (lhostejno přitom, že občanský soudní řád v platném znění s pojmem "zásadního právního významu" nezachází, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek je třeba chápat právě ve vazbě na postavení a roli Nejvyššího soudu v ústavním systému, resp. v "obecném" soudnictví). Skutečnost, zda tomu tak v tom kterém případě je či není, přísluší rozhodnout toliko Nejvyššímu soudu, aniž by zde dovolateli nebo jinému účastníku řízení vznikal nárok na takovou její kvalifikaci. Pokud jde o stěžovatelem namítanou údajnou nepřiléhavost judikátů, nutno konstatovat, že Ústavnímu soudu nepřísluší míru použitelnosti závěrů v takových rozhodnutích vyslovených přehodnocovat (nadto může jít i o mylnou citaci judikátu).
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Nejvyšší soud sice nereagoval na všechny dovolací argumenty stěžovatele, nicméně v odůvodnění svého rozhodnutí se soustředil na podstatné momenty, na nichž založil své rozhodnutí odvolací soud a které tvoří jednak otázka výkladu usnesení zastupitelstva obce, jednak otázka nemožnosti plnění posuzovaná v intencích dříve platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). V této souvislosti dovolací soud podrobil rozhodná smluvní ustanovení výkladu a srozumitelně a logicky vyložil, proč je třeba ve světle provedeného dokazování (výpovědí zastupitelů apod.) za správný pokládat závěr odvolacího soudu o tom, že termín pro uzavření kupní smlouvy byl stanoven formou "pořádkové" lhůty do 30. 9. 2010, přičemž se připouštěl i pozdější termín uzavření smlouvy (srov. str. 2), na což Nejvyšší soud usoudil ze znění smluvního ustanovení, deklarujícího možnost domáhat se po prodávajícím (stěžovateli) náhrady škody v případě, že by smlouva prodávajícím nebyla uzavřena bezodkladně po zaplacení kupní ceny, tj. po 30. 9. 2010, které by jinak nemělo žádný smysl. Zprostředkovaně se tedy stěžovateli dostalo odpovědi na otázku, zda lze vyložit usnesení zastupitelstva v rozporu s jeho jazykovým vyjádřením. Takové odůvodnění současně nepokládá Ústavní soud za exces, kterým by dovolací soud vybočil z principů vyvěrajících z hlavy páté Listiny. Skutečnost, že s tím není stěžovatel srozuměn (bez ohledu na to, zda je takový závěr vskutku správný), nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Rovněž nelze přehlédnout postřeh Nejvyššího soudu o tom, že odvolací soud se zabýval obsahem daného závazkového právního vztahu a důsledně odlišoval katastrální aspekt věci z hlediska naplnění podmínek pro zamýšlené povolení vkladu vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku podle kupní smlouvy č. 238/10 od aspektu občanskoprávního z hlediska naplnění podmínek pro právní perfekci smlouvy o převodu nemovitosti. Ani tento vývod se nikterak nevymyká standardní logické úvaze.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. srpna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu