ECLI:CZ:US:2014:4.US.3897.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3897/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Nováka, zastoupeného JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. března 2013 č. j. 2 C 5/2013-41, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. května 2013 č. j. 19 Co 1031/2013-63 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013 č. j. 21 Cdo 3081/2013-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. března 2013 č. j. 2 C 5/2013-41 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) domáhal po žalovaném Městu Český Krumlov zaplacení částky 421 299,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. května 2013 č. j. 19 Co 1031/2013-63 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. října 2013 č. j. 21 Cdo 3081/2013-86 dovolání žalobce odmítl (výrok pod bodem I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok pod bodem II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Okresní soud v Českém Krumlově a Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodné skutečnosti posoudily v rozporu s platným právem. Stěžovatel proto podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Stěžovatel má za to, že pro posouzení věci má zásadní význam posouzení zániku funkce vedoucího odboru vnitřních věcí, kterou stěžovatel u žalovaného vykonával. Nejvyšší soud se podle stěžovatele obsahem podaného dovolání řádně nezabýval a posoudil jeho obsah formalisticky. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s argumentací, že rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. V odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje Nejvyšší soud na dvě soudní rozhodnutí, která však podle stěžovatele neřeší otázku, se kterou se stěžovatel na Nejvyšší soud obrátil, tedy posouzení toho, zda dohoda je úkonem, na základě kterého došlo k zániku funkce vedoucího úředníka a bylo tedy právem, případně povinností stěžovatele učinit úkon k dovolání se neplatnosti tohoto právního úkonu. Stěžovatel v podaném dovolání argumentoval, že dohoda není úkonem směřujícím k rozvázání pracovního poměru, resp. úkonem, na základě kterého by došlo k zániku funkce vedoucího úředníka, a proto nebylo třeba, aby u tohoto úkonu se stěžovatel dovolával jeho relativní neplatnosti. K této argumentaci se Nejvyšší soud nevyjádřil a nevypořádal se s ní. Postupem Nejvyššího soudu, který se nezabýval podstatou podaného mimořádného opravného prostředku, bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí ostatních soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu ostatních soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v soustavě soudů ve věcech civilních, trestních a správních, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
V souzené věci Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil se závěrem, že platnou dohodou ze dne 13. května 2009 došlo ke změně pracovního zařazení žalobce, a proto není důvodný nárok žalobce na zaplacení rozdílu do výše platu vedoucího odboru, neboť tuto funkci v rozhodném období nevykonával. Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu souladným s ustálenou rozhodovací praxí. Uvedeným závěrům ve věci jednajících soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud tedy nezjistil, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu