ECLI:CZ:US:2014:4.US.3953.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3953/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky E. Ž., právně zastoupené advokátem Gabrielem Brenkou, Štěpánská 17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1338/2011, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. 20 Co 433/2010 a in eventum rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 15 C 30/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka byla usnesením Policejního prezidia České republiky - Úřadu finanční kriminality a ochrany státu, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. ČTS: PPR-40/FKOS-10-2002 obviněna z trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení §255b odst. 1 a 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterého se měla dopustit společně s dalšími osobami v letech 1998-1999, a to celkem ve formě 11 dílčích skutků, kterými měla způsobit škodu ve výši cca 1.500.000.000,-Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2006 byla stěžovatelka zproštěna obžaloby u osmi dílčích skutků, které se jí v obžalobě kladly za vinu. U tří dalších skutků byla sice uznána vinnou ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu, ale městský soud upustil od potrestání. K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který dospěl k závěru, že dotčené trestní stíhání nebylo řádně zahájeno a napadený rozsudek městského soudu zrušil.
Dne 9. 7. 2009 bylo Policií ČR - Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor korupce a ochrany zájmů EU sp. zn. ČTS:OKFK-45/TČ-2009-009023, zahájeno trestní stíhání stěžovatelky týkající se tří dílčích skutků, které měly být předmětem již dříve zahájeného trestního stíhání; ohledně osmi dílčích skutků se stěžovatelce již v něm nic nekladlo za vinu.
Za výše nastíněného procesního stavu se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici náhrady škody podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
Soud prvního stupně však důvody pro přiznání nároku na základě provedeného dokazování neshledal. Neztotožnil se přitom s názorem stěžovatelky, že konstatování absence řádného zahájení trestního stíhání způsobila nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Nalézací soud přitom vyšel z toho, že dotčené rozhodnutí by muselo být výslovně zrušeno, aby bylo lze jednat o náhradě škody z důvodu nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud se následně přiklonil k právnímu názoru soudu prvního stupně. Podle právního názoru dovolacího soudu přitom není nutné, aby dotčené rozhodnutí bylo formálně zrušeno. Postačuje, bylo-li trestní stíhání proti němu pravomocně zastaveno nebo byl-li obžalovaný obžaloby pravomocně zproštěn, přičemž podle Nejvyššího soudu tato situace nenastala.
Stěžovatelka ve svém návrhu konstatuje, že soudní praxí není zpochybněn názor, že pokud byl někdo zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, pak takto poškozená osoba má zásadně právo na náhradu škody, i když z hlediska striktně verbálního výkladu ustanovení §8 zákona o odpovědnosti státu nedošlo ani ke zrušení, ani ke změně žádného pravomocného rozhodnutí. Podle judikatury lze přitom pod tento pojem zahrnout i taková rozhodnutí, která odstranila nezákonný stav nastolený rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení. Pokud bylo vydáno nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání nebo byla nezákonně podána obžaloba, což se potvrdilo pravomocným usnesením o zastavení trestního stíhání nebo pravomocným rozsudkem o zproštění obžaloby, tak vznikla situace odpovídající účelu ustanovení §8 zákona o odpovědnosti státu. Pokud trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a že tedy nemělo být proti němu vzneseno obvinění. Neposuzuje se přitom správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, rozhodující je výsledek trestního stíhání.
Podle stěžovatelky se dovolací soud dopustil deformovaného výkladu usnesení Vrchního soudu v Praze v trestní věci, kdy se zmiňoval o odstranění "formálních nedostatků původního rozhodnutí o zahájení trestního stíhání", namísto toho, aby respektoval stanovisko Vrchního soudu v Praze, podle něhož nebylo trestní stíhání řádně zahájeno.
Ve svém návrhu stěžovatelka poukazuje především na skutečnost, že od ledna 2002 byla zdánlivě trestně stíhána a teprve v roce 2009 jí bylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze, ve kterém bylo odhaleno, že ve skutečnosti trestně stíhána nebyla.
soudu
III.
Ústavní soud si vyžádal související soudní spis, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace a aplikace norem jednoduchého práva, které se jeví v daných souvislostech svévolnými [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Stěžovatelka ve svém návrhu vyslovuje nesouhlas s právním názorem obecných soudů, týkající se výkladu ustanovení §8 zákona o odpovědnosti státu, konkrétně pak pojmu "nezákonné rozhodnutí", dle nichž za ně nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Z objektivního hlediska jediným předpokladem nezákonnosti rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení je skutečnost, že pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, na druhou stranu však z hlediska odpovědnosti státu je podstatné, jaký byl výsledek dalšího řízení. Charakter újmy je třeba hodnotit z toho hlediska, zda nezákonnost, pro kterou bylo sporné rozhodnutí zrušeno vrchním soudem, vedlo ke vzniku tvrzené újmy. S touto skutečností se obecné soudy v rámci svých odůvodnění vypořádávají. Nejvyšší soud např. uvedl, že "trestní stíhání proti žalobkyni dosud nebylo pravomocně skončeno a pro určité dílčí skutky je po odstranění formálních nedostatků původního rozhodnutí o zahájení trestního stíhání dále vedeno. Nově vydaným usnesením tedy nedošlo pouze k redukci počtu stíhaných skutků z 11 na 3, a nikoliv k negaci celého předchozího průběhu trestního řízení, z něhož ostatně podnět k vydání tohoto usnesení vzešel". Právě uvedený závěr Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za přiléhavý, a to při zachování jeho ústavní konformity. Podstatnou je především ta skutečnost, že trestní řízení pro stíhané skutky v době rozhodování obecných soudů o náhradě škody neskončilo. Vrchní soud, jehož závěrů se stěžovatelka dovolává, ve svém zrušovacím usnesení konstatoval důvody, které ho vedly k vydání kasačního usnesení. Tímto však trestní řízení jako takové skončeno nebylo. Vrchní soud toliko konstatoval, že trestní řízení obsahuje takové procesní vady, které jsou před soudem neodstranitelné, a z toho důvodu vrátil věc státnímu zástupci k došetření.
Namítá-li stěžovatelka nicotnost původního usnesení o zahájení trestního stíhání, nutno konstatovat, že prohlášení nicotnosti právního úkonu je institutem zcela výjimečným, jehož aplikace připadá např. na situace, kdy by usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno mimo pravomoc státního orgánu. Z kasačního rozsudku vrchního soudu vyplývá, že důvodem pro vrácení věci do stádia přípravného řízení byly v podstatě zásadní formální vady, spočívající ve vymezení skutku, který byl nesprávně či ne zcela přesně popsán. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že stěžovatelce bylo nejméně v obecné rovině známo, co je předmětem trestního stíhání, resp. jaké konkrétní jednání je jí kladeno za vinu. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka fakticky nevěděla, jaké jednání je jí kladeno za vinu a tudíž se nemohla od samého počátku řádně bránit. Problém tak podle Ústavního soudu neleží ve formálním pochybení státního zástupce, potažmo soudu, ale spíše v neúměrné délce trestního stíhání jako takového. Tato otázka však může být předmětem soudního řízení až po skončení trestního řízení.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního