ECLI:CZ:US:2014:4.US.3953.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3953/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, Sokolovská 217/42, Praha 9, právně zastoupené advokátem JUDr. Ing. Danielem Prouzou Ph.D., Krajinská 224/37, České Budějovice, proti příkazu k prohlídce jiných prostor nebo pozemků vydaných soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 17. 8. 2012 sp. zn. 37 Nt 673/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného příkazu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení Příkazu k prohlídce jiných prostor nebo pozemků vydaného soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 17. 8. 2012 pod sp. zn. 37 Nt 673/2012. V době podání ústavní stížnosti bylo Policií ČR, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Odborem daní, výnosů a praní peněz, pod ČTS: OKFK-298/TČ-2011-251203 vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle ustanovení §216 odst. 1, odst. 3, písm. a), písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 tr. z., podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4, písm. b) odst. 5, písm. a) tr. z. a trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009.
Stěžovatelka ve svém návrhu konstatuje, že příkaz neobsahuje žádné relevantní odůvodnění, z jakých skutečností je dovozována neodkladnost a především neopakovatelnost nařízené prohlídky jiných prostor a pozemku, přičemž argumentace se omezuje v podstatě na opis dikce zákona. Přitom ze samotného pojmenování těchto úkonů je zřejmé, že pro jejich naplnění jsou logicky dány zcela odlišné předpoklady. Z popisu nijak nevyplývá, na základě jakých zjištění policejní orgán usuzuje na podezření, že by stěžovatelka prostřednictvím svých zástupců či jiných osob nakládala s věcmi, které jsou podle policejního orgánu důležité pro trestní řízení, způsobem znemožňujícím řádné objasnění věci. Navíc nebylo zřejmé, jaké konkrétní věci mají být prohlídkou nalezeny. Soudkyně se v dané věci nezabývala tím, zda nelze aplikovat jiné instituty upravené v trestním řádu pro opatření věcí důležitých pro trestní řízení, jež nejsou spojeny s tak citelným zásahem do práv stěžovatelky. Byla-li by naplněna zásada zdrženlivosti, měla být učiněna výzva k předložení, případně vydání věci podle §78 tr. ř., a to vůči subjektům, které mají u sebe věc důležitou pro trestní řízení. Dále stěžovatelka poukazuje též na skutečnost, že návrh na vydání příkazu k provedení prohlídky byl podán státním zástupcem dne 17. 8. 2012, přičemž již téhož dne v 8:15 byly orgány činné v trestním řízení v sídle stěžovatelky. Ve věci rozhodující soudkyně tak nemohla mít dostatek času k tomu, aby se řádně seznámila se stostránkovým spisem. Věci, které měly být na základě provedené prohlídky zajištěny, byly v příkazu vymezeny velmi vágně, neurčitě. Z hlediska principu proporcionality je nezbytné, aby v příkazu k prohlídce jiných prostor nebo pozemků byly hledané předměty co možná nejpřesněji vymezeny.
Stěžovatelka je rovněž toho názoru, že postupem soudu došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce, neboť příkaz byl vydán místně nepříslušným soudem. Není zřejmé, z čeho soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 dovodila místní příslušnost k vydání dotčeného příkazu. Stěžovatelka vychází z toho, že podle ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. V tomto směru pak vyvstává otázka, který soud je příslušný dle obvodu činného státního zástupce působícího u Vrchního státního zastupitelství v Praze. Obecně je přitom dovozováno, že příslušným soudem je soud, v jehož obvodu má dozorové státní zastupitelství sídlo. V případě Vrchního státního zastupitelství v Praze je tímto soudem Obvodní soud pro Prahu 4. Stěžovateli je známo, že praxe připouští u vyšších stupňů státního zastupitelství podání návrhu státním zástupcem u kteréhokoliv okresního soudu v obvodu jeho působnosti. Podle stěžovatele však tento postup nemůže být založen na libovůli.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Nutno poznamenat, že prohlídka jiných prostor a pozemků je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů.
Ústavní soud se otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 (in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 123-124) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny základních práv a svobod, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec" (viz nález sp. zn. II. ÚS 326/06). Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti" (III. ÚS 287/96).
Pokud jde o náležitosti odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků (stejně jako domovních prohlídek), Ústavní soud připomíná poměrnou stručnost ust. §83 a násl. tr. řádu. Trestní řád stanoví pro tyto úkony písemnou formu, ovšem co do obsahových náležitostí, vyjma toho, že příkazy musejí být odůvodněny, žádné požadavky nestanoví. Tyto požadavky však lze dovodit z povahy věci i ze základních zásad trestního řízení. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu, jímž se prohlídka nařizuje, nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněné. Zároveň však, zejména dochází-li k prohlídkám v počátcích prověřování trestní věci za hrozícího prodlení jako k neopakovatelným a neodkladným úkonům, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky. Příkazy ve smyslu §83 a násl. tr. řádu jsou především nástrojem kontroly nezávislých soudů, jako garanta zákonnosti v přípravném řízení, nad postupem policie v případech, kdy úkony policie citelně zasahují do základních práv osob. V projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadený příkaz soudu k prohlídce jiných prostor a pozemků je odůvodněn dostatečně, jsou v něm uvedeny trestné činy, pro něž se trestní řízení vede a objekt, jež má být prohlídce podroben, je uveden s přesnou adresou. Ve výroku příkazu k domovní prohlídce je uvedeno, který orgán prohlídku provede, je zde uvedeno důvodné podezření, že se v příslušném objektu nebo v prostorách k němu náležejících nacházejí věci k trestné činnosti sloužící či z trestné činnosti pocházející. V odůvodnění obecný soud podává srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována a specifikuje kategorie věcí důležitých pro trestní řízení, o nichž je důvodné podezření, že se v daném bytě nacházejí. Příkaz obsahuje i řádné poučení (§78 odst. 1 tr. řádu, §79 odst. 1 tr. řádu a §85a tr. řádu).
Pakliže stěžovatelka namítá, že soud v odůvodnění napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nevystihl adekvátně obsah ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu, nutno konstatovat, že ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě "neodkladnost" úkonu z odůvodnění příkazu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná", "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu"; ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v jiných prostorách ... je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 2 tr. řádu, respektive úkon, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše naznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, přičemž jeho možnosti jsou pak v režimu tzv. uvážení (diskrece) specificky zúženy. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod zpochybňovat závěry orgánů činných v trestním řízení, že podmínky pro provedení prohlídky jako úkonu neodkladného podle §160 odst. 4 tr. zákona byly objektivně dány a skutečnost, že tato neodkladnost byla výslovně uvedena jak v příkazu (v němž alespoň v minimální míře lze neodkladnost úkonu dovodit), tak i v protokolu o provedení prohlídky, nesvědčí o porušení stěžovatelkou namítaného práva. Neodkladnost úkonu je potvrzena rovněž skutečností, že prohlídka byla realizována v den vydání napadeného příkazu, tedy ještě dne 17. 8. 2012.
K námitce absence zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) k vydání napadeného příkazu předně odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, v níž k dané otázce již zaujal stanovisko. Konstatoval, že místní příslušnost soudu v přípravném řízení trestním je odvozena od místní příslušnosti státního zástupce, kopíruje tuto příslušnost;
V ustanovení §26 je určena příslušnost soudu pro provádění úkonů v přípravném řízení, a to tak, že je příslušný soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Pokud návrh podává vyšší státní zastupitelství, v daném případě Vrchní státní zastupitelství v Praze, praxe i teorie připouští podání návrhu u kteréhokoli okresního soudu (resp. obvodního) v obvodu jeho působnosti, nikoli tedy pouze u obvodního soudu, v jehož obvodu má své sídlo. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného příkazu dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak ani nevybočuje z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení takové intenzity, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu