ECLI:CZ:US:2014:4.US.3958.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3958/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Tomáše Březiny, t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Pavlem Fryšákem, advokátem se sídlem Olomouc, Tomkova 57/27, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 17. 10. 2013 č. j. 6 To 351/2013-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále též "krajský soud"), kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 9. 2013 č. j. 0 Nt 274/2013-97 a rozhodnuto, že obviněný (stěžovatel) se z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu ponechává ve vazbě, žádost obviněného o propuštění z vazby se zamítá, nabídky záruk ve výroku uvedených důvěryhodných osob a písemný slib obviněného se nepřijímají a vazba obviněného se nenahrazuje dohledem probačního úředníka. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud o jeho věci rozhodl přednostně.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že dne 26. 10. 2012 bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 10. 2012 č. j. 0 Nt 155/2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 8. 11. 2013 byl obviněný vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a písm. b) trestního řádu. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno ze dne 23. 1. 2013 bylo rozhodnuto o tom, že u obviněného pominul podle §73b odst. 4 trestního řádu důvod vazby uvedený v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu.
Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 9. 2013 bylo rozhodnuto o návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně ze dne 9. 9. 2013 na ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu tak, že obviněný se propouští z vazby; jeho vazba podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu se nahrazuje přijetím záruk zde uvedených důvěryhodných osob; obviněnému se ukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí; obviněnému ukládá, aby do 7 dnů od jeho propuštění z vazby odevzdal u Okresního soudu ve Zlíně svůj cestovní pas.
Proti uvedenému usnesení Okresního soudu ve Zlíně podal státní zástupce, stížnost, v níž namítl, že opatření přijatá prvostupňovým soudem jako náhrada za vazbu obviněného nejsou dostatečná a tudíž obviněný neměl být z vazby propuštěn.
O této stížnosti státního zástupce bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu, tak, jak je shora uvedeno.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné co do důvodu nemožnosti nahrazení vazby obviněného jiným opatřením, s nimiž trestní řád v tomto směru výslovně počítá, a to zejména s přihlédnutím k rozhodnutí soudu prvého stupně, který po provedeném šetření a po jeho osobním slyšení výslovně dospěl k závěru přesně opačnému.
Stěžovatel je přesvědčen, že stížnostní soud se dostatečně nezabýval možností nahrazení jeho vazby některým z institutů upravených v ustanovení §73 a §73a trestního řádu a své rozhodnutí o nemožnosti nahrazení vazby dostatečným a přezkoumatelným způsobem neodůvodnil. Samotná závažnost skutku a s tím související výše trestní sazby - jako důvod, pro který by vazbu obviněného nebylo možno nahradit, bez dalšího nemůže obstát. Krajskému soudu dále vytýká, že nepřihlédl k jeho úzkým vazbám na rodinu, k neznalosti cizí řeči, k neexistenci vazeb v zahraničí a k tomu, že stěžovatel neučinil nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že hodlá negativně zasahovat do probíhajícího trestního řízení.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud v rozporu s ustanovením §74 odst. 1 trestního řádu jednal a rozhodl o stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně v jeho nepřítomnosti, aniž by uskutečnil vazební zasedání a aniž by mu umožnil se k věci osobně vyjádřit, a to i přesto, že stížnostní soud o konání vazebního zasedání výslovně požádal jednak prostřednictvím svého obhájce podáním ze dne 30. 9. 2013 a dále též vlastnoručně psaným dopisem ze dne 25. 9. 2013.
Stěžovatel dále tvrdí, že byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech a svobodách tím, že krajský soud v rozporu s ustanovením §71 odst. 1 písm. b) trestního řádu nerozhodl o nabídce peněžité záruky ve výši 15 000 000 Kč, jež byla nabídnuta jeho otcem.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, podotkl, že stěžovatel byl slyšen k vazbě ve vazebním zasedání dne 9. 9. 2013 a uvedl, že žádné nové skutečnosti k projednávané věci nemá.
S ohledem na to, že vyjádření krajského soudu nepřineslo nic nového a stěžovatel v ústavní stížnosti shodně uvedl, že byl ve vazebním zasedání u Okresního soudu ve Zlíně slyšen, což prokazuje přiložený protokol o vazebním zasedání ze dne 9. 9. 2009, nedoručoval Ústavní soud toto vyjádření z procesně ekonomických hledisek a také s ohledem na charakter odmítacího výroku k replice stěžovateli.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve předesílá, že ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu opodstatněnými. Krajský soud se možností nahrazení vazby stěžovatele některým z institutů upravených v příslušných ustanoveních trestního řádu dostatečně zabýval. V odůvodnění rozhodnutí zejména zdůraznil, že o dalším trvání vazby, event. žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a přijetí institutů nahrazujících vazbu, rozhodoval krajský soud jako soud stížnostní již ve svých usneseních ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 6 To 190/2013 a ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. 6 To 222/2013. Přes tvrzení stěžovatele, že je nevinen, byl toliko formálním vlastníkem předmětných objektů a o uskladnění lihu ani nebyl obeznámen, z provedených důkazů vyplývá, že nadále existuje odůvodněné podezření, že se skutečně trestné činnosti, pro kterou je stíhán, dopustil. Stěžovatel je ohrožen trestní sazbou od 5 do 10 let a svým jednáním měl způsobit škodu převyšující 154 mil. Kč. Hrozí mu tak trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby, jíž je ohrožen, tedy v trvání 8 let a již samotná tato skutečnost odůvodňuje vazební důvod uvedený v §67 písm. a) trestního řádu. Krajský soud dále rozvedl, proč dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu i přes rodinné zázemí a způsob života stěžovatele soudem prvního stupně přijaté instituty nahrazující vazbu nemohou zaručit, že stěžovatel neuprchne a nebude se skrývat, nemohou tedy převážit důvody k dalšímu trvání vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je především věcí trestního soudu, aby při důkladné znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby, a to i s ohledem na možnost nahrazení vazby přijetím záruk ve smyslu ustanovení §73 a §73a trestního řádu. Rozhodování o vazbě přitom může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Ústavní soud dále podotýká, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby (trvání vazby) a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuální okolnosti konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 či III. ÚS 566/03).
Pro výše uvedené Ústavní soud ani v této věci neshledal důvod přehodnocovat závěry krajského soudu o nemožnosti nahrazení vazby instituty upravenými ustanovením §73 a 73a trestního řádu a o přetrvávání vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu, jež byly zákonu odpovídajícím a přezkoumatelným způsobem odůvodněny.
Jako opodstatněnou Ústavní soud neshledal ani námitku stěžovatele týkající se nenařízení vazebního jednání před krajským soudem. Stěžovatel totiž byl slyšen k vazbě ve vazebním zasedání konaném dne 9. 9. 2013 a krajský soud, jako soud stížnostní, rozhodl dne 17. 10. 2013, tedy v šestitýdenní lhůtě stanovené v ustanovení §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel se přitom, jak sám uvádí, k stížnosti státního zástupce vyjádřil i prostřednictvím svého obhájce podáním ze dne 30. 9. 2013 a vlastním dopisem ze dne 25. 9. 2013. Přestože lze krajskému soudu vytknout, že v odůvodnění rozhodnutí nezmínil důvody, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na vazební jednání, v projednávané věci tato skutečnost není důvodem ke kasačnímu rozhodnutí Ústavního soudu, neboť materiální smysl požadavku osobního slyšení obviněného nebyl zasažen ve své podstatě.
Ústavní soud má dále za to, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých ústavně zaručených právech ani tím, že krajský soud nerozhodl o nabídce peněžité záruky nabídnuté otcem stěžovatele. Postup krajského soudu, který v odůvodnění uvedl, že v daném stádiu stížnostního řízení o takovéto nabídce není jako soud stížnostní oprávněn rozhodnout a je tedy třeba, aby Okresní soud ve Zlíně nabídku peněžité záruky předložil příslušnému státnímu zástupci k rozhodnutí, nelze hodnotit jako ústavně nesouladný. Přijetí záruky stížnostním soudem by znemožnilo státnímu zástupci podat proti takovémuto rozhodnutí stížnost (§141 odst. 2 trestního řádu), jednalo by se tedy o postup v rozporu s §74 odst. 1 trestního řádu. Ostatně i stěžovateli bylo postupem soudu zaručeno, aby o nabídce peněžité záruky bylo řádně a s možností přezkumu rozhodnuto v souladu s ustanovením §73-73b a §74 trestního řádu.
Jak je tedy z výše uvedeného zřejmé, rozhodnutí krajského soudu bylo založeno na konkrétních okolnostech daného případu, přičemž Ústavní soud považuje přijaté závěry v souhrnu za přiléhavé a ústavně konformní. Nemohl proto přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem.
S ohledem na uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu