ECLI:CZ:US:2014:4.US.3969.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3969/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Kougla, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2013 č. j. 22 Co 449/2013-316 a ze dne 24. září 2013 č. j. 22 Co 451/2013-321, a dále proti usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 26. dubna 2013 č. j. 23 Nc 566/2012-141 a ze dne 13. srpna 2013 č. j. 23 Nc 566/2012-235, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Praze uložil, aby stěžovateli nahradil náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228,- Kč, a to ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení tohoto nálezu k rukám právní zástupkyně stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadenými usneseními přiznal Okresní soud v Berouně znalkyni z oboru školství a kultura, odvětví psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví zdravotnická odvětví různá se specializací na klinickou psychologii Mgr. Romaně Hübnerové, Ph.D. znalečné ve výši 1 400,- Kč a 21 000,- Kč. Tato rozhodnutí soudu prvního stupně napadl otec (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) odvoláními. Krajský soud v Praze obě rozhodnutí Okresního soudu v Berouně potvrdil.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení obecných soudů, kterými byla znalkyni Mgr. Romaně Hübnerové, Ph.D. určena odměna za podání znaleckého posudku a za osobní účast na jednání soudu, byla vydána v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 36/1997 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí vyhlášky.
Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Praze se ve svých rozhodnutích nevypořádal s argumenty stěžovatele uvedenými v jeho odvoláních, vůbec se nezabýval otázkou, jakou dobu znalkyně skutečně a účelně vynaložila na vypracování znaleckého posudku, jaká míra odborných znalostí byla k jednotlivým činnostem znalkyně nezbytná, a vůbec nezkoumal v daném případě žádná z kritérií stanovených právními předpisy pro určení výše znalečného. Usnesení napadená touto ústavní stížností jsou proto nepřezkoumatelná, neboť nejsou vůbec odůvodněna a Krajský soud v Praze se v nich vůbec nevypořádal s argumentací stěžovatele. Krajský soud v Praze v daném případě podle stěžovatele naprosto rezignoval na jakékoli přezkoumání odměny přiznané znalkyni za podání znaleckého posudku a účast na jednání u soudu, rezignoval na jakýkoli přezkum vyúčtování odměny provedeného samotnou znalkyní a odůvodněnosti výše této odměny, čímž fakticky odňal stěžovateli jeho opravný prostředek (odvolání) a odepřel poskytnutí spravedlnosti (když se odmítl zabývat podstatou výše odměny).
Výše popsaným postupem obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy. Vzhledem k tomu, že usnesení napadená touto ústavní stížností mají přímý dopad i do majetkové sféry stěžovatele (neboť v důsledku ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit státu náhradu nákladů vynaložených za znalečné, a to usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 23 Nc 566/2012-329), došlo jejich vydáním rovněž k zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
V souzené věci Krajský soud v Praze v napadených rozhodnutích dovodil, že znalkyně neporušila povinnosti dané jí ustanoveními §8 a §10 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, v platném znění. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně přiznal znalkyni správnou výši znalečného, přičemž neshledal důvody pro mimořádné snížení nebo odepření odměny předpokládané ustanovením §27 vyhlášky č. 37/1967 Sb.
K námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že Krajský soud v Praze svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil. Do závěrů tohoto soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť v jeho argumentaci neshledal žádný protiústavní exces.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Z pohledu Ústavního soudu tak zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Praze povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost, jakož i návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu