ECLI:CZ:US:2014:4.US.3978.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3978/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Stanislava Rešla, zastoupeného JUDr. Marií Martinovou, advokátkou se sídlem na adrese Tábor, Roháčova 2614, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 30. září 2013 č. j. 15 Co 519/2013-91 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. června 2013 sp. zn. 12 P a NC 143/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2013, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 30. září 2013 č. j. 15 Co 519/2013-91 a v řízení, jež jeho vydání předcházelo, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále namítal porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 11. června 2013 č. j. 30 P 119/2013-63 byl změněn rozsudek téhož soudu ze dne 11. října 2000 č. j. Nc 319/2000-13 ve výroku o výživném na nezletilou dceru tak, že stěžovateli bylo zvýšeno výživné počínaje dnem 1. září 2012 z částky 1 700 Kč na částku 2 400 Kč a dále byl vyčíslen nedoplatek na výživném za dobu od 1. září 2012 do 11. června 2013 ve výši 6 300 Kč, který byl stěžovateli povolen zaplatit v měsíčních splátkách po 500 Kč. Na základě odvolání podaného stěžovatelem, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 11. října 2000 č. j. Nc 319/2000-13 ve výroku o výživném mění tak, že počínaje dnem 1. září 2012 se zvyšuje stěžovateli výživné pro nezletilou dceru z částky 1 700 Kč na částku 3 500 Kč měsíčně. Vzniklý nedoplatek na výživném od 1. září 2012 do 30. září 2013 ve výši 23 400 Kč byl stěžovateli uložen zaplatit v měsíčních splátkách po 500 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl provedené důkazní řízení před obecnými soudy a nesouhlasil s vyhodnocením předložených důkazů. Vady řízení stěžovatel spatřoval zejména v opomenutí a nesprávném hodnocení jím předložených důkazů za situace, kdy odvolací soud podle názoru stěžovatele ve svých úvahách využil částečné účetnictví za rok 2013, a to dokonce zpětně. Stěžovatel rovněž namítal, že nebylo přihlédnuto k tomu, že v době rozhodnutí odvolacího soudu již objektivně existovala vyživovací povinnost stěžovatele vůči manželce.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění pak své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za porušení zásady rovnosti účastníků řízení ani za jiný zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. ledna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu