ECLI:CZ:US:2014:4.US.3991.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3991/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů 1) Stephena R. Hofmanna a 2) Michala Hofmanna, zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2639/2012-362 ze dne 19. 9. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 24/2011-346 ze dne 21. 3. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 C 207/2008 Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 5 C 207/2008-320 ze dne 19. 11. 2010 rozhodl, že stěžovatelé jsou každý v rozsahu jedné poloviny podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, X10 vymezeného v geometrického plánu Ing. Jany Pekarské 124-2/2010, 597 v katastrálním území Kamenec u Radnic a dále pozemků parc. č. Y1, Y2, Y3 a Y4 vymezených v geometrickém plánu Ing. Jany Pekarské 129-3/2010 v katastrálním území Lhotka u Radnic (výrok I.). Okresní soud dále konstatoval, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemku Z1 (část pozemku Z2 dle PK), Z3, Z4, Z5 vymezeného v geometrickém plánu Ing. Jany Pekarské 124-2/2010, Z6 v katastrálním území Kamenec u Radnic; restituční nárok stěžovatelů, kteří jsou oprávněni každý jednou polovinou, se uznává (výrok II.). Tím došlo ke změně rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Rokycany č. j. PÚ 394/01-2 (1637/08) ze dne 2. 9. 2008 (výrok III.). Okresní soud dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VIII. a doplňující usnesení č. j. 5 C 207/2008-319 ze dne 19. 11. 2010), a to, pokud jde o stěžovatele, tak, že obec Lhotka u Radnic je povinna stěžovatelům uhradit 9.190,84 Kč a stěžovatelé jsou povinni uhradit žalované Ludmile Bystřické částku 7.080,- Kč a na nákladech státu částku 4.016,50 Kč. Ohledně zbylých účastníků okresní soud stanovil, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozhodnutí okresního soudu podal odvolání Pozemkový fond České republiky, na jehož podkladě Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 13 Co 24/2011-346 ze dne 21. 3. 2012 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí uvedených ve výroku I. každý pouze v rozsahu jedné ideální šestiny, resp. že se uznává restituční nárok stěžovatelů, ve vztahu k pozemkům uvedeným ve výroku II., s tím, že každý ze stěžovatelů je oprávněným jednou ideální šestinou. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 2639/2012-362 ze dne 19. 9. 2012 zamítl.
Stěžovatelé napadli posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž uvedli, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byla veřejná obchodní společnost Šimon Hofmann, jejímiž společníky byli Zikmund Hofmann, Antonín Hofmann a Kateřina Hofmannová, která je právní předchůdkyní stěžovatelů. Smlouva o převodu společnosti na Alfréda Kuntzeho za účelem arizace je neplatná, proto bylo třeba vycházet ze společenské smlouvy uzavřené mezi společníky společnosti Šimon Hofmann. Dle společenské smlouvy přechází v případě úmrtí některého ze společníků podíl na společnosti na zbylé společníky. Jelikož zbylí dva společníci zemřeli dříve než Kateřina Hofmanová, přešly jejich podíly na jmenovanou a stěžovatelé tedy měli nárok na obnovení svého vlastnického práva v plném rozsahu, nikoliv v rozsahu jedné třetiny, jak dovodil krajský soud. Přestože stěžovatelé toto tvrdili od samého počátku řízení, obecné soudy se s jejich argumentací nijak nevypořádaly, což odporuje principům spravedlivého procesu. Další pochybení, mající za následek neoprávněný zásah do jejich ústavně zaručených práv, spatřovali stěžovatelé v tom, že krajský soud přezkoumával i ty výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, proti nimž účastníci, jichž se týkaly, nepodali odvolání. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že Pozemkový fond České republiky mohl podat odvolání jen do těch výroků, jimiž byl zavázán plnit, nikoliv již do výroků, které se týkaly dalších účastníků řízení. Konečně stěžovatelé konstatovali, že jim měla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť byli ve sporu úspěšní, když rozhodnutí soudu nahradilo původně zamítavý výrok Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Rokycany. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelé v ústavní stížnosti reprodukují argumentaci, kterou uváděli již v předchozím průběhu řízení. Nejvyšší soud proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se s námitkami stěžovatelů vypořádal. Stejný názor vyjádřil rovněž krajský soud.
Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovatelům na vědomí, ti na ně ve lhůtě k tomu stanovené nereagovali.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti formálně namítali, že se obecné soudy s jejich argumentací nevypořádaly, nicméně z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že se obecné soudy uplatněným nárokem podrobně zabývaly, přičemž logicky a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů bylo žalobě vyhověno pouze zčásti. Jádrem stížnostní argumentace tedy nebylo opomenutí námitek stěžovatelů, nýbrž jejich nesouhlas s výkladem ustanovení §2 odst. 2 a 3 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), tak jak jej provedly obecné soudy.
K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy se argumentací stěžovatelů zabývaly a své závěry, vedoucí ke změně původního rozsudku okresního soudu, resp. k zamítnutí dovolání, řádně zdůvodnily. Ústavní soud neměl interpretaci relevantních ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. ze strany obecných soudů co vytknout, a proto mu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti toliko mechanicky opakovali námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení, aniž by jakkoliv reagovali na argumenty obecných soudů, o něž byla napadená rozhodnutí opřena. Pouhý nesouhlas však porušení ústavně zaručených práv nezakládá. Obdobný závěr je možno učinit i ve vztahu k nákladům řízení, neboť i v tomto ohledu se ze strany stěžovatelů jednalo o ústavně nevýznamnou polemiku s odůvodněním napadených rozhodnutí. Konečně, namítali-li stěžovatelé, že krajský soud rozhodl o odvolání v širším rozsahu, než by odpovídalo legitimaci odvolatele, nutno podotknout, že účast Pozemkového fondu České republiky na řízení byla založena ustanovením §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a nebyla nijak vázána na vlastnictví dotčených pozemků. Ani v tomto ohledu tedy nemohl Ústavní soud stěžovatelům přisvědčit.
Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní a na opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, stavěli stěžovatelé Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu