ECLI:CZ:US:2014:4.US.4020.13.1
sp. zn. IV. ÚS 4020/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou, AK se sídlem Údolní 61, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013 č. j. 8 Tdo 283/2013-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného usnesení, jímž Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 8 To 439/2012 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. 12 T 4/2012, podle ustanovení §265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Stěžovatel, který měl v trestním řízení postavení obviněného, poukázal na ustanovení §241 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého, není-li stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Stěžovatel tvrdil, že v dovolacím řízení platně zastoupen nebyl, neboť advokátce JUDr. Leoně Grumlíkové, která byla označena jako jeho právní zástupce, nikdy plnou moc k zastupování v dovolacím řízení neudělil. Stěžovatel kritizoval Městský soud v Brně, který se jako soud prvního stupně měl pokusit tento nedostatek napravit postupem podle ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř. Pokud tak neučinil a přesto Nejvyšší soud ve věci samé rozhodl, jde podle stěžovatele o postup nezákonný, v rozporu s jeho právem na právní pomoc.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
Podanou ústavní stížností stěžovatel brojil proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o jeho dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, zamítajícímu odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně, jímž byl obviněný stěžovatel uznán vinným a byl mu uložen trest. Nejvyšší soud posoudil dovolání jako přípustné, podané osobou oprávněnou (stěžovatel podal dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Leony Grumlíkové), v zákonné lhůtě, splňující obligatorní náležitosti obsahu dovolání a po jeho posouzení též důvodné pro vady důkazního řízení a nedostatečného posouzení jednání stěžovatele i z hlediska subsidiarity trestní represe a zásady "ultima ratio".
Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 12 T 4/2012, ověřil, že stěžovatel byl při podání dovolání zastoupen právní zástupkyní Leonou Grumlíkovou, což plně odpovídalo požadavku ustanovení §265d odst. 2 věty první tr. řádu, podle kterého obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. V předmětném trestním spisu je založena plná moc ze dne 8. 8. 2010 a další plná moc ze dne 8. 2 2013, obě vystavené stěžovatelem a akceptované advokátkou, která je zmocněna k tomu, aby stěžovatele "ve všech právních věcech" zastupovala a vykonávala veškeré úkony ...", na základě plné moci ze dne 8. 2. 2013 připojené k dovolání je zřejmé, že je udělena jako "zvláštní plná moc k zastupování před Nejvyšším soudem České republiky ve věci dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 439/2012-386 ze dne 20. 11. 2012 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 12 T 4/2012-346 ze dne 23. 7. 2012." Z obsahu trestního spisu bylo navíc zřejmé, že stejná advokátka vystupovala jako stěžovatelova obhájkyně již v průběhu celého předchozího trestního řízení. Za výše popsaného skutkového stavu nemohla vzniknout žádná rozumná pochybnost o tom, že advokátka JUDr. Leona Grumlíková vystupovala při podání dovolání v procesní roli obhájkyně, což bylo doloženo přiloženou plnou mocí. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že v dovolání byl použit termín "právní zástupkyně", protože ze všech souvislostí je naprosto zřejmé, že tento širší pojem vyjadřuje i pojem "obhájce", použitý v ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu. Stěžovatelovu argumentaci opírající se o ustanovení občanského soudního řádu Ústavní soud považoval za zmatečnou, neboť postup v trestním řízení upravuje trestní řád (§1 tr. řádu), a nikoliv pravidla, jimiž je upraven civilní proces.
S ohledem na to, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, vycházející z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Milada Tomková, v. r.
soudce zpravodaj