ECLI:CZ:US:2014:4.US.4028.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4028/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Petra Karla, právně zastoupeného advokátem Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, Dlouhá 103, Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 7. 2010 sp. zn. 18 C 111/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 13 Co 62/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 900.000,- Kč, a to z titulu nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně přihlédl k žalovaným vznesené námitce promlčení nároku stěžovatele a z uvedeného důvodu žalobu zamítl. K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.
Stěžovatel je toho názoru, že byla na jeho věc aplikována právní norma, která je v rozporu s ústavním pořádkem, a to sice §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na zjevnou výhodu, již si stát jako zákonodárce a zároveň subjekt práva, který odpovídá za způsobenou škodu, sjednal pro sebe znevýhodněním právního postavení sebe jako škůdce v porovnání se škůdcem obecným. Tímto dochází k porušení principu rovnosti právního postavení státu a ostatních subjektů právních vztahů. Povaha nároků plynoucích ze zákona o odpovědnosti státu je soukromoprávní povahy. Stát pro sebe svoji zákonodárnou činností konstituoval výhodu oproti jiným subjektům odpovídajícím z téhož právního titulu. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nejenže není zachována délka promlčecí doby odpovídající obecnému stavu pro vztah jiných subjektů než státu, ale navíc, není počátek jejího běhu odvozen od skončení protiprávního jednání, ale od vyřízení procedurálního prostředku předběžného projednání. Podle stěžovatele, byla-li žaloba podána v obecné promlčecí lhůtě po pravomocném skončení dotčeného soudního řízení, pak zamítnutí této jeho žaloby s poukazem na účinně vznesenou námitku promlčení ze strany státu je v rozporu s Ústavním pořádkem České republiky.
soudu
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba opakovaně poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12 Ústavní soud ve vztahu k promlčecí lhůtě zakotvené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. výslovně konstatoval, a nyní nezbývá než zopakovat, že "nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění".
Ústavní soud tak uzavírá, že nelze zcela mechanicky srovnávat situace, kdy je osobou odpovídající za škodu stát (popř. územní samosprávný celek) z důvodu své vrchnostenské role, na straně jedné, a kdy odpovídá právnická osoba či fyzická osoba, kde z povahy věci (tj. při neexistujících vrchnostenských kompetencích) uvedený typ odpovědnosti nepřipadá do úvahy, na straně druhé. Odlišná úprava délky promlčecí lhůty stanovená zákonodárcem pro dva typově odlišné případy náhrady škody tak nebude porušovat ústavní princip rovnosti, neboť absentuje nutný předpoklad aplikace ústavního principu rovnosti, tj. srovnatelnost situací.
Zároveň nelze lhůtu šesti měsíců samu o sobě považovat za jakkoli nepřiměřenou z hlediska reálné možnosti poškozeného subjektu nárok uplatnit, a to včetně zajištění adekvátní právní pomoci.
S ohledem na okolnost, že problematikou předestřenou v ústavní stížnosti se již Ústavní soud v minulosti zabýval, a se závěry shora uvedenými, nezbylo nyní Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního