ECLI:CZ:US:2014:4.US.462.13.1
sp. zn. IV. ÚS 462/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelek Bc. Markéty Balzarkové a Veroniky Balzarkové, obě zastoupeny JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 10, Korunní 104, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012 č. j. 53 Co 362/2012-364, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl o návrhu stěžovatelek na zvýšení výživného rozsudkem ze dne 12. 1. 2012 č. j. 9 P 109/2009-345 tak, že zvýšil výživné placené otcem (vedlejším účastníkem) stanovené naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 5. 1999 sp. zn. 25 Nc 510/98 na částku 5.100,- Kč měsíčně, a to počínaje dnem 1. 9. 2009 do 30. 6. 2011. Dále uložil vedlejšímu účastníku povinnost uhradit zletilé dceři Veronice Balzarkové dlužnou částku 51.700,- Kč ve splátkách po 7.000,- Kč měsíčně s poslední splátkou ve výši 2.700,- Kč pod ztrátou výhody splátek. K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2012 č. j. 53 Co 362/2012-364 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zvýšení výživného tak, že počínaje dnem 1. 1. 2007 se výživné zvyšuje na částku 5.500,- Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2009 do 30. 6. 2011 na 8.000,- Kč měsíčně. Ve výroku o nedoplatku na zvýšeném výživném odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
3. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, neboť soud sice zvýšil výživné, ale výši nedoplatku na výživném ponechal v částce, kterou soud první instance vypočetl chybně, protože vycházel pouze ze skutkových tvrzení otce. Částka stanoveného výživného navíc činí jen menší část příjmu otce, a soud se nezabýval tím, co vedlejší účastník dceři nepravidelně poskytovanými částkami plnil. Soud tak do výživného započetl i poskytované dárky a hrazení cest a pobytů v USA, jejichž konkrétní hodnota ale nebyla u soudu doložena. K tomu stěžovatelky dále namítají, že tento druh úhrad a další naturální plnění, které považují za plnění dobrovolná, nemohou vzhledem ke své povaze plnit funkci výživného a nemohou tedy být na výživné započteny. Úhradou letenek a pobytu si otec navíc zajišťoval styk s dcerou Veronikou. V řízení tak nebyly podle názoru stěžovatelek dodrženy ústavněprávní principy a bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Stěžovatelky proto v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 9 P 109/2009.
5. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv nebo svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelky polemizují především s postupem dokazování a učiněnými právními závěry odvolacího soudu. Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelek o nesprávně stanovené výši výživného a nedoplatku na výživném vzhledem ke skutkovým okolnostem posuzovaného případu.
7. K těmto námitkám stěžovatelek Ústavní soud uvádí, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotněprávním rámci. V případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Jak Ústavní soud ověřil z napadených rozhodnutí a připojeného spisového materiálu, bylo v posuzované věci nalézacím soudem provedeno podrobné dokazování, které odvolací soud po přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí shledal za dostatečné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a na jejich základě změnil výrok o zvýšení výživného od 1. 1. 2007 a potvrdil výrok prvoinstančního soudu o nedoplatku na zvýšeném výživném. K námitce stěžovatelek, že výše vedlejším účastníkem poskytnutých dalších úhrad nebyla soudem prokázána, odvolací soud konstatoval, že částky vynaložené vedlejším účastníkem za letenky, ošacení, stravné a finanční dary dceři, ač nebyly doloženy, byly prokázány výpovědí vedlejšího účastníka a potvrzeny výpovědí dcery Veroniky při jednání u soudu prvního stupně. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatelek, že další úhrady poskytované vedlejším účastníkem nelze započíst na výživné. Uzavřel v této souvislosti, že hodnota těchto plnění nemá vliv na určení nominální výše výživného, zároveň se však neztotožnil s názorem, že k takto poskytnutému plnění vedlejšího účastníka nelze přihlédnout vůbec a hodnotu těchto plnění proto promítl do výše nedoplatku, který vznikl zvýšením výživného.
9. Na základě podrobné rekapitulace skutkových zjištění a jejich hodnocení odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým a dostatečným způsobem vysvětlil, jakými úvahami se při stanovení výše výživného a jeho nedoplatku řídil. Jeho argumentaci, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou. Stěžovatelky pro svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, které by přisvědčovaly jimi tvrzenému zásahu do jejich práva na spravedlivý proces.
10. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelek Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu