ECLI:CZ:US:2014:4.US.53.14.1
sp. zn. IV. ÚS 53/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Rudolfa Kresy, zastoupeného Mgr. Vítem Hrnčiříkem LL.M., advokátem se sídlem Masarykovo nábřeží 247/14, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013 č. j. 15 Co 366/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo změněno usnesení Mgr. Marcely Petrošové, soudní exekutorky exekutorského úřadu Břeclav č. j. 160 EX 791/12-67 ze dne 16. 7. 2013 tak, že povinnému se ukládá povinnost zaplatit oprávněnému na nákladech řízení částku 4 827,90 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 1 609 Kč.
Soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že procesní zavinění na zastavení řízení nese povinný (stěžovatel), neboť k zastavení řízení došlo poté, co oprávněný vzal důvodně podaný návrh zpět, protože stěžovatel po nařízení exekuce svůj závazek stanovený pravomocným a vykonatelným rozhodnutím splnil. Z hlediska vztahu chování povinného k požadavku oprávněného byl tedy návrh podán důvodně a oprávněný má tak právo na náhradu nákladů, které účelné vynaložil na uplatnění svého práva (§146 odst. 2 o. s. ř., §89 věta prvá exekučního řádu). Z hlediska posouzení včasnosti splnění povinnosti je relevantní, že povinný svůj závazek, stanovený mu pravomocným rozhodnutím dne 16. 1. 2006, splnil až po nařízení exekuce (rozhodnutí ze dne 20. 9. 2012) dne 22. 10. 2012.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že nese procesní zavinění na zastavení řízení, neboť mu nebylo oznámeno postoupení pohledávky a plnil původnímu věřiteli. Rozhodnutí městského soudu považuje za vnitřně rozporné. Stěžovateli není nic známo o tom, že by mu oznámení o postoupení pohledávky bylo zasláno dopisem ze dne 17. 2. 2012 na poslední známou adresu.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo.
Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů, tedy není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti.
Zdrženlivý přístup Ústavního soudu je pak na místě zejména pokud napadeným usnesením bylo rozhodnuto ohledně tzv. "bagatelní" částky. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci (srov. např. sp. zn. III. ÚS 405/ 04), neboť tato částka - již jen pro svou výši - není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod.
Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že poukaz stěžovatele na nález sp. zn. IV. ÚS 2338/08 není případný, neboť jím nebyla řešena zcela srovnatelná procesní situace.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu