ECLI:CZ:US:2014:4.US.582.13.1
sp. zn. IV. ÚS 582/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Miroslava Tůmy, právně zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Těmínem, Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. 68 Co 542/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení městského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. 10 Nc 2910/2012 bylo předběžné opatření nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2012 sp. zn. 10 Nc 2910/2012, trvající do 7. 6. 2012, naposledy prodloužené usnesením ze dne 8. 6. 2012 sp. zn. 10 Nc 2910/2012 ve spojení a ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2012 sp. zn. 68 Co 330/2012, trvající do 7. 11. 2012, prodlouženo o dobu tří měsíců do 7. 2. 2013. Proti posledně uvedenému usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným potvrzujícím usnesením.
Podstatou věci je ta skutečnost, že stěžovateli byla formou předběžného opatření uložena povinnost opustit společné obydlí účastníků, nevstupovat do jeho bezprostřední blízkosti, zdržet se setkávání s manželkou a jejího nežádoucího sledování a obtěžování. Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadeným usnesením došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť v jeho důsledku byl vystěhován ze svého domova, čímž byl degradován. Obecné soudy rozhodovaly v jeho věci na základě obvinění, o jehož pravdivosti a důvodnosti nebylo prozatím pravomocně rozhodnuto. Jakékoli předpokládání či dovozování viny stěžovatele je nepřípustné. Z výslechů svědků nevyplynulo, že by jej bylo lze označit za násilníka nebo že by se pokusil svoji manželku ohrozit na životě. Stěžovatel neměl možnost si odnést z bytu své věci a nebyl mu umožněn styk s dětmi. Přijetím výše uvedeného předběžného opatření došlo k citelnému zásahu do jeho života, neboť nejen, že přišel o bydlení, ale došlo též k rozpadu manželství a k nemožnosti stýkat se se svými dětmi. Stěžovatel žil s vedlejší účastnicí v manželství dvacet let, bez toho aniž by zde docházelo k nějakému násilí. Manželka stěžovatele nebyla při vzájemném incidentu nijak zraněna a utrpěla pouze lehké psychické rozrušení. Stejně tak nebylo prokázáno, že by se stěžovatel k deliktnímu jednání uchyloval opakovaně. Stěžovatel se podrobil protialkoholní ambulantní léčbě. Závěrem stěžovatel uvedl, že rozhodnutí soudu nedostálo požadavkům na řádné odůvodnění, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu III. ÚS 349/09.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu řízení a polemika stěžovatele s rozhodnutím jak Městského soudu v Praze, tak i Obvodního soudu pro Prahu 4. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze se celou věcí podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných tímto soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci odvolacího soudu znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu