ECLI:CZ:US:2014:4.US.584.14.1
sp. zn. IV. ÚS 584/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. J., právně zastoupeného Mgr. Martinem Schwarzem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Schwarz, Bruntál, Mánesova 975/9, směřující proti usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. září 2013, č.j. 2 T 102/2009-577, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2013, č.j. 6 To 369/2013-602, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2; v čl. 4; v čl. 8 odstavci 1; v čl. 36 a v čl. 37 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 1 a v čl. 90 Ústavy ČR.
Výše uvedeným usnesením Okresní soud v Bruntále zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci samé; Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítnul následnou stížnost stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudu předložil důkazy, které měly jednoznačně vést k nařízení obnovy, neboť přinesly nový pohled na tvrzený rozsah trestné činnosti, jíž se měl stěžovatel dopustit. Stěžovatel byl rozsudkem ze dne 30. října 2009, č.j. 2 T 102/2009-235 odsouzen pro trestný čin zpronevěry dle ustanovení §248 odstavců 1 a 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, podmíněně odloženém na zkušební dobu třiceti měsíců, a k náhradě škody poškozenému. Odvolací soud odvolání stěžovatele odmítl, přičemž k odvolání dalšího poškozeného zavázal stěžovatele k náhradě škody i jemu. Stěžovatel byl odsouzen na základě znaleckého posudku, jímž byla stanovena škoda; v návrhu na obnovu řízení předložil Rozhodnutí Inspekce Ministerstva životního prostředí, kde znalec aplikovaný znalecký posudek označuje za postižený neodstranitelnými chybami a vyjadřuje své pochybení ve vykázaném počtu vykácených stromů na pozemcích dotčených obžalobou, neboť do nich započetl i stromy na jiných pozemcích. Současně stěžovatel soudu přiložil nový znalecký posudek, který, ve shodě s citovaným Rozhodnutím Inspekce Ministerstva životního prostředí, měl uvést škodu násobně nižší, než na základě které byl stěžovatel odsouzen. Návrhu stěžovatele na obnovu řízení však soudu y nevyhověly a tím jej měly zkrátit v jeho zaručených právech; proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Následně bylo Ústavnímu soudu doručeno ještě "Vyjádření navrhovatele ve věci ústavní stížnosti", sepsané stěžovatelem, jímž se domáhal zrušení rozsudků (správně usnesení - popsaných shora) "...včetně dovolacího Nejvyššího soudu ČR č.j. 8 Tdo 775/2011-38 a věc vrátil k objasnění a spravedlivému rozhodnutí s plnou účastí stěžovatele při obhajobě jeho zákonných práv. Případně, aby sám nařídil ve věci obnovu procesu.".
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 102/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z procesních předpisů jednoznačně vyplývá, že užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků. Řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení, které však nenastane, není-li v prvním řízení obnova povolena. Teprve ve druhém řízení je pak možnost vyvracet důkazy, na jejichž základě bylo vyneseno předchozí rozhodnutí ve věci samé.
První fáze řízení probíhala před okresním soudem na základě návrhu stěžovatele, který předložil důkazy, mající zpochybnit původní znalecký posudek. Okresní soud v Bruntále tyto důkazy však nepovažoval za zákonem požadované novum. Přitom jeden z nich neposoudil jako nový znalecký posudek, za který jej považoval stěžovatel. Posouzení navržených důkazů je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady posoudit, zda se jedná o skutečnosti významné či zcela bezpředmětné. Jak soud prvého stupně, tak i stížnostní soud zcela srozumitelně a jednoznačně uvedly, proč nepovažují návrhy stěžovatele za způsobilé k nařízení obnovy řízení a o co tyto své závěry opírají. Nesouhlas stěžovatele je sice pochopitelný, nicméně není způsobilý opodstatnit ústavní stížnost.
Podle okresního soudu se nejednalo o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, ale jen o nové popsání již známých okolností, jež stěžovatel předložil v důsledku neúspěchu v řízení ve věci samé. S tím stěžovatel nebyl spokojen, a proto rozhodnutí napadl stížností. Její důvodnost krajský soud neshledal, což řádně odůvodnil. Ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o porušení jeho zaručených práv, a ani Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Pro úplnost se poznamenává že, povinné právní zastoupení má za účel zajistit, aby Ústavní soud, jakožto specializovaný orgán ochrany ústavnosti nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Za takový přitom lze považovat požadavek sepsaný přímo stěžovatelem, aby Ústavní soud sám nařídil obnovu procesu. K takovému požadavku navrhovatele Ústavní soud ani nemohl přihlédnout.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu