ECLI:CZ:US:2014:4.US.597.14.1
sp. zn. IV. ÚS 597/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky FRYGESTA, a. s., se sídlem Frýdek Místek 2, 1. máje 741, IČ: 45192821, zastoupené Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem na adrese Frýdek-Místek, 1. máje 741, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 22 A 188/2010-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. února 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 188/2010 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou u krajského soudu dne 25. listopadu 2010 domáhala zrušení rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 24. září 2010 č. j. ZKI-O-71/339/2010/31, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky do rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek ze dne 30. června 2010 č. j. OR-361/2007-802-24. Předmětem sporu byla nová výměra pozemku par. č. X, ostatní plocha, katastrální území Staré Město u Frýdku-Místku, která se v obnoveném katastrálním operátu změnila z dosavadních 9 089 m2 na 7 316 m2. Krajský soud v Ostravě nejprve rozsudkem ze dne 31. května 2012 č. j. 22 A 188/2010-28 napadené rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 24. září 2010 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Důvodem bylo zjištění, že Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Opavě zcela vypustil ze svých úvah další geometrický plán z roku 1991, který stanovil výměru předmětného pozemku na 9 089 m2. Krajský soud rovněž vytkl správnímu orgánu i to, že se nezabýval námitkami stěžovatelky směřujícími do změněných hranic pozemku.
Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Opavě vydaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31 července 2013 č. j. 3 As 80/2012-21 napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem Krajského soudu v Ostravě, totiž že by byl rozpor v geometrických plánech správními orgány nedostatečně vysvětlen. Naopak Nejvyšší správní soud měl za to, že jak v prvostupňovém rozhodnutí, tak i v napadeném rozhodnutí je srozumitelně vysvětleno, jak došlo či mohlo dojít k uvedenému rozporu mezi údaji o výměře předmětného pozemku pod příjezdovou komunikací.
Na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Ostravě rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadeným rozhodnutím byl potvrzen přímý útok na její majetek. Jedná se o zásah orgánů státní správy proti soukromému majetku stěžovatelky, a v podstatě se jedná o vyvlastnění části majetku stěžovatelky bez jakékoliv náhrady, kdy se stěžovatelce zmenšil pozemkový majetek o 1 773 m2. Stěžovatelka má za to, že pro hodnotu majetku - pozemku - je nejdůležitějším faktorem výměra pozemku a pokud Nejvyšší správní soud bez jakýchkoliv důkazů, i bez bližšího odůvodnění a zcela v rozporu s faktickým stavem dospěl k závěru, že geometrické zaměření provedené katastrálním úřadem "převážně odpovídá skutečnému výměru komunikace, přičemž odchylky jsou zanedbatelné", znemožnil stěžovatelce právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se řídil závazným právním názorem, vysloveným Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku ze dne 31. července 2013. Ve věci rozhodující soud se celou věcí podrobně zabýval a v odůvodnění pak své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovala již dříve. Nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jiná porušení stěžovatelka nenamítala a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu