ECLI:CZ:US:2014:4.US.6.14.1
sp. zn. IV. ÚS 6/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Hradební 856/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2013 č. j. 6 Tdo 839/2013-121, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2012 č. j. 11 To 156/2012-5396 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. května 2012 č. j. 6 T 12/2010-5081, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest propadnutí věci a ochranné opatření zabrání věci, jakož i označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku, a dále aby zrušil označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 90 Ústavy a v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak jeho práva podle čl. 39 Listiny. Rovněž namítá zásah do práv zaručených čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Hlavní námitka stěžovatele směřuje proti správnosti právního posouzení stíhaného skutku, když rozporuje naplnění kvalifikačního znaku "velký rozsah" ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. S tím souvisí i další argument stěžovatele, podle kterého největší část dodávky pervitinu byla na stěžovateli vylákána nepřípustnou policejní provokací v rámci předstíraného převodu prováděného v důsledku aktivity policisty vystupujícího pod jménem Jiří Kropáček. Stěžovatel poukazuje na to, že bez aktivity policejního orgánu by množství distribuovaného pervitinu bylo výrazně menší a nikdy by nemohlo dosáhnout hranice velkého rozsahu.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Předně je třeba podotknout, že stěžovatelova výše popsaná argumentace již byla opakovaně uplatněna v řízení před trestními soudy, které se s ní zcela dostatečné vypořádaly. Jak Ústavní soud opakovaně a stabilně zdůrazňuje, není součástí soustavy ostatních soudů a není tak pověřen, vázán respektem k nezávislosti rozhodování těchto soudů, aby jejich rozhodování jakkoliv nahrazoval svým vlastním, nevykročí-li soudy z mantinelů daných zejména hlavou pátou Listiny. Takový exces Ústavní soud v dané věci neshledal.
Pokud jde o posouzení toho, zda množství pervitinu, za jehož distribuci byl stěžovatel odsouzen, odpovídá velkému rozsahu, a zda tedy čin stěžovatele měl být posuzován podle §283 odst. 3 trestního zákoníku, s touto námitkou se vyčerpávajícím způsobem vypořádal Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde zejména vysvětlil, že v daném případě bylo nezbytné vycházet nikoli z celkového množství drogy, ale z množství účinné látky. Ústavní soud se s touto argumentací v plné míře ztotožňuje.
Co se týče námitky nepřípustné policejní provokace, Ústavnímu soudu nezbývá, než poukázat na svou dosavadní judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 323/04, III. ÚS 29/04, IV. ÚS 565/05, IV. ÚS 407/07, III. ÚS 1285/07 a další). Z ní vyplývá, že únosnou míru aktivity překračuje a nepřípustnou provokaci představuje až taková situace, kdy se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy podílejí ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení.
To se však v posuzovaném případě nestalo. Opět lze odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž je mj. uvedeno, že stěžovatel prokazatelně jevil velký zájem o uskutečnění obchodu s policistou vystupujícím pod jménem Jiří Kropáček, jednal za účelem dosažení zisku a ze své svobodné vůle, bez nátlaku policejního orgánu. Toto konstatování platí i pro rozsah, v jakém mělo dojít k trestně relevantnímu jednání, tj. distribuci pervitinu, takže v daném případě nelze hovořit ani o policejní provokaci ve vztahu k naplnění kvalifikačního znaku předpokládaného ustanovením §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu