ECLI:CZ:US:2014:4.US.602.14.1
sp. zn. IV. ÚS 602/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. M., zastoupené JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem Praha 7, Bubenská 47/113, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1551/2013-543 ze dne 4. 12. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 9/2012-453 ze dne 16. 3. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 25 C 231/2006-405 ze dne 29. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dále požaduje, aby v publikovaném textu nebyly zveřejněny údaje o její totožnosti a totožnosti jejích dětí.
Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba, kterou se žalobkyně - Městská část Praha 8 jako vlastník objektu domáhala po stěžovatelce a druhém žalovaném zaplacení předmětné částky, kterou žalovaní získali užíváním nebytových prostor ve vlastnictví žalobkyně za období 12/2003 - 9/2005. Soudy žalobě vyhověly, neboť dospěly k závěru, že na straně žalovaných došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši obvyklého nájemného za užívání srovnatelných prostor. Oba žalované, kteří nebytové prostory nejdříve užívali na základě nájemní smlouvy (uzavřené s oběma žalovanými), soudy zavázaly k zaplacení dlužné částky solidárně, neboť i po ukončení nájemního vztahu (výpovědí z důvodů neplacení nájmu) a exekučnímu vyklizení nebytových prostor, měli nebytový prostor ve své dispozici. Městský soud částečně vyhověl odvolání stěžovatelky a rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zavázána k zaplacení částky 132 334 Kč s přísl., změnil tak, že se žaloba v rozsahu částky 33 449 Kč zamítá. Při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. (ve prospěch stěžovatelky). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a shodně jako v řízení u civilních soudů zejména namítá, že ona osobně nemohla nebytové prostory pro alkoholismus a hrubé jednání žalovaného užívat. Nemohla ani nijak ovlivnit, aby nebytové prostory byly vráceny žalobkyni. Soudy nepřihlédly k tomu, že žalovaný oznámil žalobkyni, že předmětné prostory užívá pouze on sám. Žalobkyně, která věděla o hrubém chování žalovaného a byla jeho opatrovnicí v řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, měla prostředky i možnosti, jak žalovaného rychle vystěhovat. Soudy se dostatečně nezabývaly jejími námitkami ohledně výše bezdůvodného obohacení a nesprávně akceptovaly námitku promlčení vznesenou žalobkyní ve vztahu k stěžovatelkou uplatněnému nároku. Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je nespravedlivé a dovolání posoudil příliš formalisticky.
Stěžovatelka dále poukazuje na nepřiměřenou délku řízení (více jak sedm let), které pro ni bylo zátěží psychickou, časovou i finanční. Průtahy zapříčinila žalobkyně, neboť podala žalobu s vadami, které odstraňovala až v průběhu řízení a zamlčovala skutečnosti rozhodné pro projednání a rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že stěžovatelka je povinna solidárně s žalovaným zaplatit předmětnou částku spolu s příslušenstvím. Výše dlužné částky byla stanovena s přihlédnutím ke znaleckému posudku, přičemž odvolací soud, s ohledem na požadavek uvedený v žalobě, přisoudil žalobkyni nižší částku, než by jí podle zjištění soudu náležela. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nikdy neučinila vůči žalobkyni platný právní úkon směřující k započtení jí tvrzené pohledávky, považoval odvolací soud za nadbytečné se zabývat tvrzením stěžovatelky ohledně neplatnosti námitky promlčení vznesené žalobkyní z důvodu rozporu s dobrými mravy. Vzájemný návrh vzala stěžovatelka zpět.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry nalézacího a odvolacího soudu, které shledaly stěžovatelku solidárně spolu s druhým žalovaným povinnou k zaplacení předmětné částky, či závěry ohledně výše bezdůvodnému obohacení, které jim mělo vzniknout z důvodů nevrácení původně pronajatých nebytových prostor.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak nelze hodnotit jako formalistické, neboť z jeho odůvodnění je naopak zřejmé, že Nejvyšší soud se velmi podrobně a důkladně zabýval dovolacími námitkami stěžovatelky a závěry, které jej vedly k odmítnutí dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) o. s. ř. řádně odůvodnil.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Pokud jde o námitku týkající se průtahů v řízení, Ústavní soud dodává, že po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, je procesním prostředkem k ochraně práva, zasaženého neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení, uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě nevyhovění požadavku.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O návrhu stěžovatelky na anonymizaci rozhoduje Ústavní soud samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu