ECLI:CZ:US:2014:4.US.615.14.1
sp. zn. IV. ÚS 615/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Petra Bauera, Miloslavy Bauerové a Ing. Tomáše Bauera, všichni zastoupeni Mgr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem Plzeň, Purkyňova 593/10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2013 č. j. 49 C 1985/2013-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 2. 2014 se stěžovatelé domáhali vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a kterým by Ústavní soud uvedený rozsudek zrušil.
Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelů směřující proti Hypotéční bance, a. s., na zaplacení částky 5 250 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jim bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně), a dále rozhodl, že jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vysvětlují důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Obvodnímu soudu vytýkají, že nevyhodnotil předmětné ujednání smlouvy o úvěru jako neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost podle §37 odst. 1 občanského zákoníku, dále pro namítaný rozpor se zákazem odchýlit se od zákona v neprospěch spotřebitele podle §55 odst. 1 občanského zákoníku, pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 občanského zákoníku. Neplatnost je možné vyvodit z ustanovení §55 a §56 občanského zákoníku respektujících směrnice Rady 93/13/EHS. Poplatek je sjednán v rozporu s požadavkem dobré víry k újmě žalobců jakožto spotřebitelů. Stěžovatelé nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž zpochybňují, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.
O naposledy zmíněnou situaci jde i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stěžejního obsahu stížnostních námitek koresponduje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu