ECLI:CZ:US:2014:4.US.661.14.1
sp. zn. IV. ÚS 661/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Ing. Emanuely Cimburkové, zastoupené JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem Hlavní náměstí 29, Krnov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 26 Cdo 1750/2013-204 ze dne 26. 11. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 362/2011-140 ze dne 10. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 26 C 182/2009 Ústavní soud zjistil, že obvodní soud rozsudkem č. j. 26 C 182/2009-69 ze dne 11. 1. 2011 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni Otilii Kabešové (dále jen "vedlejší účastnice") 83.338,42 Kč s příslušenstvím (výrok III.). Tato částka měla představovat dluh stěžovatelky na nájemném a platbách spojených s užíváním bytu za období od listopadu 2007 do března 2009. Co do částky 9.963,- Kč obvodní soud řízení zastavil (výrok II.) a vzájemný návrh na úhradu 240.000,- Kč vyloučil k samostatnému projednání (výrok I.). Obvodní soud dále stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů řízení (výrok III.). Proti výrokům III. a IV. podala stěžovatelka odvolání, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 23 Co 362/2011-140 ze dne 10. 10. 2011 rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil; změnil toliko výrok o nákladech řízení v tom smyslu, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 1750/2013-204 ze dne 26. 11. 2013 odmítl jako nepřípustné z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Posledně uvedená rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž městskému soudu vytýkala, že vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, bez patřičného odůvodnění nevzal v potaz některé rozhodné skutečnosti a jinými se sice zabýval, ale nesprávně je právně posoudil. Absence závěrů ve vztahu k stěžovatelkou vznášeným námitkám pak činí rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelným. Stěžovatelka konkrétně namítala, že městský soud nesprávně hodnotil význam dohody mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí ze dne 7. 4. 2010, z níž vyplývala vůle stran prominout případné dluhy a tím ukončit soudní řízení. Soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval vůbec, odvolací soud pak mylně dovodil, že se ze strany vedlejší účastnice jednalo o nezávazný příslib. Dle stěžovatelky byl takový výklad překvapivý, neboť městský soud svůj postoj stěžovatelce předem nijak nesignalizoval a neumožnil jí tak na tento právní názor adekvátně reagovat. Městský soud dále nesprávně posoudil právo dlužníka rozhodnout, který z více dluhů má být uhrazen; stěžovatelka sdělila vedlejší účastnici, že částka 6.000,- Kč představuje nájem za měsíce listopad a prosinec 2007, zatímco vedlejší účastnice jej dle svého uvážení přiřadila k vyúčtování služeb za rok 2007, což mělo vliv na povinnost stěžovatelky platit poplatek z prodlení. Výrok obvodního soudu ohledně poplatku z prodlení za měsíce listopad a prosinec 2007 tak nemá oporu v obsahu soudního spisu. Městský soud rovněž pochybil, když bez jakéhokoliv zdůvodnění pominul stěžovatelčinu žalobu proti jednostrannému zvýšení nájmu od 1. 1. 2008, když přehlédl, že vyúčtování služeb za rok 2007 nebylo stěžovatelce řádně doručeno a tedy nebylo splatné a nebylo ani řádně provedeno, když se nezabýval přípustností důkazu fotografií, na níž stěžovatelka v dubnu 2009 otevírá klíčem dům, když nenapravil pochybení obvodního soudu, který neodůvodněně odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy, když nesprávně právně posoudil pasivní legitimitu stěžovatelky při absenci důkazu o přechodu nájemního práva na stěžovatelku, když se nezabýval rozporem povinnosti hradit poplatek z prodlení s dobrými mravy a konečně když se nevypořádal s námitkou, že z podkladů vyplývala výše dluhu toliko 81.781,- Kč a nikoliv 83.338,42 Kč. Dle stěžovatelky došlo v důsledku vypočtených pochybení k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a aby jí přiznal právo na náhradu nákladů řízení a právo na placení nákladů zastoupení státem.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka spatřovala porušení svých ústavně zaručených práv především v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a v nesprávném právním posouzení věci. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to zejména ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.
Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou uplatněného nároku řádně zabývaly, přičemž své závěry o důvodnosti žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýkala městskému soudu celou řadu pochybení, nicméně nutno konstatovat, že zmíněný soud se s odvolacími námitkami, tak jak je stěžovatelka prezentovala ve svých podáních ze dne 4. 3. 2011 a 30. 9. 2011, řádně vypořádal. Jedinou námitkou, na níž výslovně nereagoval, byl údajně nesprávný výpočet celkové dlužné částky. Je ovšem zjevné, že suma 81.781,- Kč uváděná stěžovatelkou odpovídá pouze dlužnému nájemnému, k němuž je ovšem třeba připočíst ještě částku 1.557,42 Kč za služby spojené s užíváním bytu, čímž součet činí vedlejší účastnicí požadovaných 83.338,42 Kč. Ke stěžejní námitce, že nebylo přihlédnuto k dohodě mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí o ukončení soudních sporů za to, že se stěžovatelka z bytu vystěhuje, je možno dodat, že pokud se vedlejší účastnice zavázala vzít žalobu zpět a tuto smluvní povinnost nesplnila, je stěžovatelka pochopitelně oprávněna požadovat po vedlejší účastnici náhradu škody. Není to však důvod, který by soudu bránil ve věci rozhodnout. Nejednalo se ani o "překvapivé" rozhodnutí, neboť stěžovatelka ve svých podáních vyvozovala ze zmíněné dohody toliko důsledky v rovině procesní, tzn., že řízení mělo být přerušeno, nikoliv však v rovině hmotněprávní. Odvolací soud pak v podstatě konstatoval totéž, když dovodil, že závazek vzít žalobu zpět nemá sám o sobě vliv na existenci dluhu stěžovatelky a tedy nemůže vést k pro ni příznivějšímu rozhodnutí. Ani v tomto ohledu nebylo možno obecným soudům nic vytknout; městský soud ostatně přihlédl k příslušným tvrzením stěžovatelky jako k důvodům hodným zvláštního zřetele při rozhodování o nákladech řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, resp. již v dovolacím řízení (ovšem mimo rámec přípustného dovolacího důvodu), řadu svých námitek přeformulovala či uplatnila námitky zcela nové. Ústavní soud se ovšem těmito novými námitkami zabývat nemohl, a to s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se projevuje mimo jiné i v požadavku, aby stěžovatel uplatnil námitky, v nichž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, alespoň v obecné rovině již v řízení před obecnými soudy. Kromě toho odvolacímu soudu nelze vytýkat, že se nevypořádal se skutečnostmi, které stěžovatelka původně neuváděla či jim přisuzovala odlišný význam, než jak činí ve svých následných podáních.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, rozhodnutí č. 19, str. 345). Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán do úvah Nejvyššího soudu stran právního významu nastolené právní otázky jakkoliv zasahovat. I Nejvyšší soud postupoval dle názoru Ústavního soudu v projednávané věci plně v mezích své zákonné kompetence a z ústavněprávního hlediska mu nebylo možno nic vytknout.
Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nepřichází v úvahu ani přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem dle §62 zákona o Ústavním soudu, resp. přiznání práva na placení nákladů právního zastoupení dle §83 téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu