ECLI:CZ:US:2014:4.US.693.14.1
sp. zn. IV. ÚS 693/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Juraje Rataje, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 27 C 304/2013-98 ze dne 11. prosince 2013 takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho základního práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 o Ústavním soudu.
Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti České spořitelně, a. s. (dále jen "žalovaná") na zaplacení částky 1.416,- Kč s příslušenstvím, nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že stěžovateli bez právního důvodu účtovala poplatek za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 59,- Kč měsíčně, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6.292,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obvodní soud se nedostatečně zabýval tvrzeními a námitkami, které stěžovatel v řízení uplatnil, mnohé námitky naprosto pominul, jeho skutková zjištění jsou v hrubém rozporu s provedenými důkazy, a to vše bez dostatečného, srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vysvětluje, proč danou věc nelze považovat za bagatelní a obvodnímu soudu vytýká, že nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nesprávně posoudil otázku platnosti ujednání o předmětném poplatku z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti a rozporu s dobrými mravy, nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele a nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona. Za zcela zásadní považuje stěžovatel dále námitku, že ve smlouvě sice je uvedena RPSN na jeho spotřebitelský úvěr, která činí 18,64 %, ale předmětný poplatek do této RPSN není zahrnut. Pokud smlouva nesplňuje tento požadavek, který je stanoven ust. §4 zák. č. 321/2001 Sb., stávají se podle stěžovatele taková ujednání automaticky neplatnými v návaznosti na ust. §6 cit. zákona. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím, kterým bylo žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek v podstatné části identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz) tak, že ji z části jako nedůvodnou zamítl a zčásti jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele pro stručnost především odkazuje na odůvodnění uvedeného nálezu.
Jedinou podstatnou otázkou dotčenou námitkami stěžovatele, kterou se Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu nezabýval, je otázka neplatnosti ujednání o předmětném poplatku, pokud tento poplatek není zahrnut do RPSN uvedené ve smlouvě o úvěru. Ústavní soud však ani této námitce stěžovatele nepřisvědčil, neboť takovéto ujednání není podle ust. §6 zák. č. 321/2001 Sb. neplatné automaticky (jak se stěžovatel mylně domnívá), nýbrž takovéto ujednání se stává neplatným s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele. Stěžovatel však netvrdí a nevyplývá to ani z obsahu spisu, že tak stěžovatel před podáním žaloby, tedy před úhradou jakéhokoli ze žalobou nárokovaného měsíčního poplatku za správu a vedení jeho úvěrového účtu žalované, učinil. Tato námitka stěžovatele tak neměla podle náhledu Ústavního soudu v projednávané věci relevanci.
K namítanému nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud podotýká, že z požadavků kladených na řádné odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že potřebná míra podrobnosti, s jakou se soud vypořádá s jednotlivými argumenty, se odvíjí mimo jiné i od relevance konkrétního argumentu. Ve věci stěžovatele bylo navíc postupováno dle ust. §157 odst. 4 občanského soudního řádu. Za těchto okolností považuje Ústavní soud odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí za řádné a dostatečné.
Ústavní soud tedy uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Jestliže pak ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu ust. §39 zákona o Ústavním soudu a návrh stěžovatele na projednání jeho věci jako naléhavé sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu