ECLI:CZ:US:2014:4.US.712.14.1
sp. zn. IV. ÚS 712/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Radima Mára, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Říčkou, advokátem se sídlem Brno, Vídeňská č. 240/23, pobočka Znojmo, Horní náměstí 265/19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2013 sp. zn. 3 To 333/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 5. 2013 č. j. 2 T 123/2012-1691, jímž byl stěžovatel (společně s dalšími spoluobžalovanými) uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného nakládání s chráněnými živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovateli (na základě odvolání podaného státním zástupcem) uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
V prvé řadě Ústavní soud musí konstatovat, že neodmítl ústavní stížnost (podanou dne 24. 2. 2014) jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesního prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, i když stěžovatel nevyužil možnosti podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014 sice dovodil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání, avšak zároveň vyslovil, že toto stanovisko se použije až po jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (k tomu došlo 17. března 2014).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že v průběhu trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, trestní soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, konkrétně že nebylo provedeno dokazování přehráním dalších odposlechů pořízených orgány činnými v trestním řízení. Uvádí, že mu nebyly vytvořeny podmínky pro to, aby se s obsahem audiozáznamů odposlechů seznámil. Vadu v dokazování dále stěžovatel spatřuje v tom, že české orgány činné v trestním řízení nedokázaly cestou mezinárodní právní pomoci zajistit výpověď svědka Loureiro Ferreiro Paulo Sergio.
Z těchto důvodů se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Podle ustálené judikatury Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci ostatních soudů a jejich rozhodnutí zrušit. V případech tzv. opomenutých důkazů je zásah Ústavního soudu možný jen tehdy, pokud soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, tj. pokud ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02). O takový případ však v dané věci rozhodně nejde.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že trestní soudy se důkazními návrhy stěžovatele podrobně zabývaly. Zejména na s. 13 a 14 napadeného rozhodnutí Krajský soud v Brně podrobně a racionálně vysvětlil, proč v průběhu řízení před soudem nebyly provedeny všechny pořízené odposlechy telekomunikačního provozu. Poukázal na to, že stěžovatel argumentoval jen obecně a ani v rámci hlavního líčení neoznačil žádný konkrétní záznam telekomunikačního provozu, který by chtěl provést jako důkaz, přestože jemu ani jeho obhájci nic nebránilo v tom, aby si sám poslechl kompletní pořízené nahrávky a na základě toho specifikoval své důkazní návrhy. V návaznosti na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně rovněž osvětluje to, že osoba Loureiro Ferreiro Paulo Sergio je jednoznačně nekontaktní, takže její výslech objektivně není možný.
Ústavní soud tato vysvětlení považuje za zcela dostatečná a přiměřená.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu