ECLI:CZ:US:2014:4.US.733.14.1
sp. zn. IV. ÚS 733/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Věry Haimové, právně zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, s.r.o., Praha 2, Sokolská 60, směřující proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2013, č.j. 0 Nt 3311/2013-112, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 1 To 816/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odstavci 2; v čl. 8 odstavcích 2 a 5; a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 5 odstavci 3 a v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); a v čl. 1 odstavci 1; v čl. 4; v čl. 90 a v čl. 95 odstavci 1 Ústavy ČR.
Citovaným usnesením Okresní soud v Ostravě k návrhu státního zástupce rozhodl o vzetí stěžovatelky, a dalších osob, do vazby z důvodů podle ustanovení §67 písmen a), b) i c) trestního řádu. Ke stížnosti stěžovatelky, a dalších spoluobviněných, Krajský soud v Ostravě zrušil napadené usnesení a ve vztahu ke stěžovatelce nově rozhodl tak, že stěžovatelka se bere do vazby z důvodu podle ustanovení §67 písmene b) trestního řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že její vazba je nedůvodná a nezákonná, a to pro vady v postupu Policie ČR v usnesení o zahájení trestního stíhání, z nějž není patrno, čeho se měla stěžovatelka dopustit. Následně vady kopíroval i návrh státního zástupce na vzetí do vazby, což se projevilo tím, že krajský soud dva vazební důvody zrušil pro absenci konkrétních skutečností. Zbývající vazební důvod stížnostní soud shledal jako reálně možný, přestože, jak je patrno z provedených výslechů svědků, tito stěžovatelku vůbec neznají. Podle stěžovatelky je Ústavní soud nadán pravomocí rozhodovat o vazbě, není-li naplněna procesní čistota trestního řízení (sp. zn. IV. ÚS 10/02). V jejím případě okresní soud vůbec nevzal v úvahu nedostatečný popis skutku, pro nějž je stěžovatelka stíhána a vzata do vazby. Soud se přitom musí zabývat důvodností trestného stíhání (sp. zn. II. ÚS 347/96), a teprve poté posuzovat důvodnost návrhu na vzetí do vazby. Před soudem prvého stupně stěžovatelka uvedla, že úvahy o páchání trestné činnosti jsou nesprávné a neplynou z dosavadního šetření. Vazba je závažný zásah do práv osob (sp. zn. I. ÚS 432/01), a pokud stížnostní soud dospěl k závěru, že dva vazební důvody nejsou případné, měl se o to důkladněji zabývat i naplněním třetího důvodu, zda ve vztahu ke stěžovatelce a okolnostem popisu skutku, existují vazební důvody. Jak přitom krajský soud uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, důvody pro vazbu stěžovatelky, i dalších spoluobviněných, podle §67 písmeno b) trestního řádu, "...nadále neshledává." (poslední věta druhého odstavce str. 8 rozhodnutí).
Ústavní soud se se žádostí o vyjádření k ústavní stížnosti obrátil na účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě. Předsedkyně senátu 1 To ve vyjádření Ústavnímu soudu zcela odkázala na odůvodnění napadeného usnesení, s tím, že stížnostní soud nemá za to, že by došlo k porušení práv stěžovatelky. Stejně tak i soudce Okresního soudu v Ostravě k žádosti Ústavního soudu odkázal na napadené rozhodnutí soudu prvého stupně, i korigujícího rozhodnutí stížnostního soudu. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tato sdělení k případné replice stěžovatelce nepředkládal. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzení toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Proti stěžovatelce bylo usnesením policejního orgánu ze dne 12. listopadu 2013, zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odstavců 1 a 3, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu ve formě spolupachatelství. Stěžovatelka měla společně s dalšími osobami obchodovat v řetězci s cílem neuhradit DPH z provedených obchodů a následně uplatňovat v daňových přiznáních nadměrné odpočty a tyto inkasovat, přičemž neoprávněně uplatněné výhody se pohybovaly v řádech milionů Kč. S ohledem na organizovanost řetězce obchodních partnerů byl podán návrh na jejich vzetí do vazby, o němž soudce okresního soudu rozhodl dne 20. listopadu 2013. Ve vztahu ke stěžovatelce shledal nalézací soud všechny vazební důvody; krajský soud pak jejich rozsah zrevidoval. Pokud soud prvého stupně rozhodoval o vazebním důvodu dle §67 písmeno b) trestního řádu, odůvodnil to i faktem, že obvinění doposud nebylo sděleno všem, vůči nimž mělo směřovat. Rovněž poukázal na organizovanost skupiny, provázanost a koordinaci kroků jednotlivých jejich členů; a dále na potřebu výslechu dalších svědků, ve vztahu ke stěžovatelce přímo specifikovaných. Krajský soud posoudil důvodnost tohoto vazebního důvodu, a konstatoval potřebná svědectví vztahující se přímo ke stěžovatelce.
Z uvedeného plyne, že o omezení osobní svobody stěžovatelky bylo rozhodnuto oprávněným orgánem na základě zákonných důvodů. Soudy přezkoumaly okolnosti případu ve vazebním zasedání a následně v neveřejném zasedání, a dospěly k závěru o důvodnosti vazby, byť posléze zúžené. Je pochopitelné, že stěžovatelka nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem a v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatelky, které by svědčilo o zásahu Okresního soudu v Ostravě či Krajského soudu v Ostravě do jejích zaručených základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému přesvědčení o důvodnosti vazby. Pokud se týká faktu, že v odůvodnění usnesení krajského soudu je uvedena věta v níž krajský soud důvody vazby dle §67 písmeno b) trestního řádu neshledává, zjevně se jedná, s ohledem na obsah předcházející část inkriminovaného odstavce, popisující pravý opak, o chybu v psaní. Nutno konstatovat, že předsedkyně senátu krajského soudu bohužel tuto námitku v ústavní stížnosti zcela pominula a ve vyjádření se k ústavní stížnosti na ni nereagovala. Nicméně ani v takovém případě není tento omyl možno považovat za zásah do zaručených práv stěžovatelky. Soudy v řízení o vazbě postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Za tohoto stavu věci proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu