ECLI:CZ:US:2014:4.US.758.14.1
sp. zn. IV. ÚS 758/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. V., právně zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, s.r.o., Praha 2 Sokolská 60, směřující proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince 2013, č.j. 4 To 69/2013-15945, a Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, č.j. 11 Tvo 2/2014-58, ve spojení s návrhem na přednostní vyřízení věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu a právo soudní ochranu, zakotvená v čl. 2 odstavci 2; v čl. 4 odstavci 4; v čl. 8 odstavcích 2 a 5, v čl. 36 a v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Citovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že stěžovatel se nadále ponechává ve vazbě, neboť trvají vazební důvody dle ustanovení §67 písmen a) a c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Nejvyšší soud zamítnul.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. října 2010, sp. zn. 0 Nt 3317/2010. Po provedeném trestním řízení vynesl Krajský soud v Ostravě dne 29. května 2013, č.j. 30 T 7/2011-15149, rozsudek, jímž stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, k propadnutí finanční hotovosti ve výši 1.435.800,- a peněžitému trestu 20.000.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. V průběhu řízení o odvolání rozhodl vrchní soud o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel velmi obsáhle a podrobně popsal, proč je přesvědčen o tom, že vrchní soud nepřezkoumal, zda fakticky existují vazební důvody, vazbu mechanicky prodloužil a toto jeho rozhodnutí Nejvyšší soud svým usnesením posvětil. Stěžovatel je proto přesvědčen, že přezkum takového postupu je zcela v kompetenci Ústavního soudu a s odkazem na jeho judikaturu, jakož i na specifičnost svého případu a dobu vazebního stíhání, má za to, že napadená rozhodnutí jsou protiústavní a je na místě je zrušit.
Dodatečně stěžovatel Ústavnímu soudu předložil návrh na přednostní projednání ústavní stížnosti jako naléhavé věci.
Ústavní soud se se žádostí o vyjádření k ústavní stížnosti obrátil na účastníka řízení, Nejvyšší soud. Předseda senátu 11 Tvo Ústavnímu soudu sdělil, že ústavní stížnost je opakování námitek ze stížnosti k Nejvyššímu soudu, a proto plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Stejně tak i předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci k žádosti Ústavního soudu o vyjádření se k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž konstatoval, že se v případě stěžovatele jedná o opakovanou ústavní stížnost do usnesení, jímž bylo opakovaně rozhodnuto o vazbě stěžovatele. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tato sdělení k případné replice stěžovateli nepředkládal. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody. V projednávaném případě rozhodoval vrchní soud o vazbě stěžovatele za situace, kdy v průběhu řízení o odvolání, uplynula doba pro posouzení existence vazebních důvodů (§72 odstavec 4 trestního řádu).
Stěžovatel má za to, že v jeho případě soudy nedostatečně odůvodnily, proč se rozhodly ponechat jej nadále ve vazbě. Ústavní soud však má za to, že jejich rozhodnutí jsou dostatečná a náležitě odůvodněná pro vyslovení daného závěru. O ponechání stěžovatele ve vazbě bylo rozhodnuto oprávněným orgánem na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. Soudy přezkoumaly okolnosti případu a dospěly k závěru o důvodnosti dalšího trvání vazby. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem a v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatele, které by svědčilo o tom, že soudy v jeho věci naříkaným způsobem zasáhly do jeho zaručených základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému přesvědčení o důvodnosti vazby. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že přednostní vyřízení ústavní stížnosti je odvozeno od naléhavosti věci, upravené v §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud tak postupuje například právě ve vazebních věcech. Pokud se tedy jedná o návrh stěžovatele na přednostní projednání věci, Ústavní soud o něm nerozhodoval, neboť s ohledem na charakter věci - rozhodování o vazbě - věc projednal přednostně.
Dle zjištění Ústavního soudu má dne 14., 15., a 22. dubna 2014 proběhnout veřejné zasedání, během kterého by mělo být vydáno rozhodnutí ve věci samé.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu