ECLI:CZ:US:2014:4.US.818.14.1
sp. zn. IV. ÚS 818/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Jitky Mancini, zastoupené Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem Šilingrovo nám. 257/3, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4104/2013-689 ze dne 11. 12. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 92/2010-630 ze dne 1. 2. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 56/2001-600 ze dne 26. 2. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 25. 4. 2014, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Ústavy České republiky (zjevně míněn čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 16 C 56/2001-600 ze dne 26. 2. 2010 zamítl žalobu stěžovatelky na ochranu osobnosti proti České republice - Ministerstvu vnitra České republiky a Městu Hradec Králové (dále jen "vedlejší účastníci"). Stěžovatelka v žalobě požadovala omluvu za jednání příslušníků Policie ČR a pracovníků protialkoholní záchytné stanice při zásahu proti její osobě, k němuž došlo dne 19. 4. 2001, a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 500.000,- Kč od každého z vedlejších účastníků. Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, nicméně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 3 Co 92/2010-630 ze dne 1. 2. 2011 napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4104/2013-689 ze dne 11. 12. 2013 odmítnuto z důvodu absence vymezení otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012.
Stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí ústavní stížností, v níž namítala, že obecné soudy vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedly některé stěžovatelkou navržené důkazy, přičemž tento svůj postup dostatečně nezdůvodnily. To se týkalo především výpovědi svědkyně Jiřiny Neffové, zdravotní sestry ze záchytné protialkoholní stanice, u níž soud konstatoval, že by si vzhledem k časové prodlevě devíti let již události přesně nepamatovala. V případě zasahujících policistů však soud časový odstup za překážku nepovažoval. Krajský soud rovněž odmítl provést účastnický výslech stěžovatelky, ačkoliv právě jeho prostřednictvím mohla být prokázána skutková tvrzení stěžovatelky, která nebyla možno prokázat jinak. Došlo tak k porušení základních zásad spravedlivého procesu, a to konkrétně zásady projednací, zásady ústnosti a zásady přímosti. Obecné soudy kromě toho vycházely pouze z důkazů navržených vedlejšími účastníky, což mělo za následek tendenční přístup k předmětnému sporu, ústící v porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Nápravu nezjednal ani odvolací soud, který bez dalšího přijal závěry soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s námitkami, které stěžovatelka v odvolání vznesla. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že řízení před soudem prvního stupně trvalo devět let, do pravomocného skončení věci pak let deset. Ve věci docházelo k průtahům, v jejichž důsledku nebylo možno provést výslech klíčového svědka, MUDr. Jana Balatky, který v mezidobí zemřel, ani svědkyně Neffové, jak již bylo uvedeno. Průtahy tedy mohly výrazně ovlivnit výsledek sporu v neprospěch stěžovatelky, neboť důvodem zamítnutí žaloby bylo právě neunesení důkazního břemene. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil. Pro úplnost je třeba poznamenat, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně uvedla toliko rozsudky krajského a vrchního soudu. Ústavní soud nicméně vycházel i z odůvodnění ústavní stížnosti a tuto posoudil tak, že směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4104/2013-689 ze dne 11. 12. 2013.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila námitka, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s důkazními návrhy stěžovatelky a porušily tak její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom ohledu, že ze zásad spravedlivého procesu plyne nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout a také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, str. 51 a násl.). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze přitom co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (srovnej např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V nyní projednávané věci Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy s důkazními návrhy stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly, když vypočetly důvody, pro něž považovaly provádění dalšího dokazování, včetně účastnického výslechu, za nadbytečné (str. 7 rozsudku krajského soudu, str. 3 rozsudku vrchního soudu). Jejich úvahy v tomto směru byly logické a řádně odůvodněné, Ústavní soud proto neměl důvod obecným soudům cokoliv vytknout a tedy ani jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s názorem obecných soudů neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Ústavní soud dále podotýká, že námitka již odeznělých průtahů, tzn. průtahů v řízení, které již bylo skončeno, nemůže být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí (tím by se na faktu, že k případným průtahům došlo, nic nezměnilo). Stěžovatelka nicméně může uplatnit nárok na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu