ECLI:CZ:US:2014:4.US.865.14.1
sp. zn. IV. ÚS 865/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Zdeňka Vacka, zastoupeného Mgr. Janem Klváčkem, advokátem se sídlem Tylova 1136/6, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 16 C 207/2009-97 ze dne 26. 7. 2011, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. 12 Co 487/2011-120 ze dne 29. 3. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3401/2012-150 ze dne 17. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Předmětem řízení před Okresním soudem v Olomouci byl tvrzený nárok JUDr. Igora Kouteckého (jako žalobce) vůči stěžovateli (jako žalovanému) na zaplacení částky 76 432 Kč představující nedoplatek odměny žalobce za zastupování stěžovatele v řízení o vypořádání společného jmění stěžovatele a jeho bývalé manželky, vedeném před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 13 C 310/2000. Žalobce svůj nárok odvozoval z ústně uzavřené dohody o právním zastoupení, v níž se stěžovatel zavázal zaplatit žalobci odměnu ve výši 10 % z vysouzené částky. Soud rozhodl tak, že bývalé manželce stěžovatele byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 1 414 181,15 Kč, dále mu dát do výlučného vlastnictví movité věci v hodnotě 154 500 Kč a byla jí uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 68 980 Kč. Po stěžovateli žalobce s ohledem na výsledek sporu požadoval zaplacení 141 418 Kč. Stěžovatel mu však uhradil pouze 64 986 Kč, manželka stěžovatele žalobci uhradila náklady odvolacího řízení.
Civilní soudy dospěly k závěru, že nárok žalobce je opodstatněný a zavázaly stěžovatele k doplacení dosud neuhrazené části odměny za zastupování, neboť mimo sjednané odměny ve výši 10 % z vysouzené částky měl žalobce podle dohody i nárok na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel s právními názory soudů nesouhlasí. Namítá zejména nesprávné posouzení dohody o právní pomoci a tvrdí, že obsahem ústní dohody bylo právě jen oněch 10 % z vysouzené částky. Soudům vytýká, že obsah smlouvy vykládaly jednostranně ve prospěch žalobce. Podle stěžovatele soudy prvého i druhého stupně (potažmo i soud dovolací) nedostatečně přihlédly k tvrzením a důkazům předkládaným stěžovatelem a nevypořádaly se se všemi námitkami. Nezohlednily, že žalobce jako osoba práva znalá řádně stěžovateli nevysvětlil problematiku soudem přiznaných nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám předcházejícího řízení způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ se v projednávané věci právě jedná.
Podstatou sporu, který je předkládán Ústavnímu soudu k posouzení, je otázka obsahu ústní dohody uzavřené mezi žalobcem a stěžovatelem, týkající se odměny za právní zastoupení. Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel polemizuje s přijatými závěry soudů a v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, se kterými se soudy již vypořádaly.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou však záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně obsahu ústně uzavřené dohody o právním zastoupení.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda s obsahem presentovaným žalobcem, tj. dohoda, podle níž mu náleží odměna ve výši 10 % z vysouzené částky a eventuálně přiznané náklady řízení od protistrany. Z odůvodnění vyplývá, že soudy přihlédly zejména k listinným důkazům a svědeckým výpovědím svědkyň, které byly přítomny uzavření dohody o právním zastupování.
Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry, nelze ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich nevyplývaly.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu