ECLI:CZ:US:2014:4.US.869.14.1
sp. zn. IV. ÚS 869/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ing. Miroslava Budery, právně zastoupeného advokátem JUDr. Janem Zuskou, V Kopečku 82, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 23 Co 189/2013, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 27 C 82/2010 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. 27 C 82/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Z veřejného informačního systému vyplynulo, že stěžovatel podal ve věci též dovolání, což bylo telefonicky ověřeno u právního zástupce stěžovatele, který k výzvě Ústavního soudu doplnil ústavní stížnost o kopii podaného dovolání a kopií posledního využitého opravného prostředku.
II.
Stěžovatel se žalobou domáhal na žalovaném Národním památkovém ústavu, zaplacení částky 49.240,- Kč. Dne 14. 12. 2005 stěžovatel uzavřel s žalovaným smlouvu, podle které zapůjčil žalovanému 18 kusů živé daňčí zvěře, která mu měla být žalovaným vrácena do 31. 12. 2009. Dne 11. 12. 2009 byla mezi stěžovatelem a žalovaným uzavřena dohoda o předání daňčí zvěře, podle které mu zapůjčená zvěř měla být předána po předchozím odstřelu. Stěžovatel 18 kusů zastřelené zvěře počátkem roku 2010 od žalovaného převzal, avšak tato mu byla předána bez hlav. Tím, že byla zvěř předána bez trofejí, měla stěžovateli vzniknout škoda ve výši 40.000,- Kč, které mu však nebyly obecnými soudy přiznány. Stěžovatel namítá, že očekával, že mu bude vrácena zvěř celá, tj. včetně hlav. Pokud by měla být zvěř vrácena bez hlav, musely by se na tom smluvní strany výslovně dohodnout, což se však nestalo. Nelze dávat stěžovateli k tíži, že těla zvířat odvezl bez trofejí, neboť zde bylo nebezpečí z prodlení. Pokud obecné soudy nepřiznaly stěžovateli náhradu škody, dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a řádně neobjasnily skutkový stav věci, což vedlo k nesprávnému posouzení nároku stěžovatele. Uvedeným postupem mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V předmětném případě byl stěžovatel městským soudem poučen o opravných prostředcích v tom smyslu, že v dané věci není dovolání přípustné. Stěžovatel si dovolání přesto podal, přičemž z odůvodnění dovolání neplyne žádné tvrzení, pro které by bylo lze na poučení odvolacího soudu nahlížet jako na vadné. Z toho důvodu Ústavní soud přistoupil k přezkumu ústavnosti napadených rozhodnutí. Za situace, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání přípustné je, nic by stěžovateli nebránilo Nejvyšším soudem ve věci vydané rozhodnutí napadnout ústavní stížností.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Z výše uvedeného plyne, že z hlediska Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, zda a případně jakým způsobem se obecné soudy s námitkami stěžovatele vypořádaly. Nelze přitom dospět k závěru, že by obecné soudy na námitky stěžovatele v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nereagovaly nebo že by z odůvodnění jejich rozhodnutí nebylo seznatelné, z jakých skutkových okolností vyšly, jak je hodnotily, jakou právní úpravou se řídily, která ustanovení zákonů aplikovaly a k jakým závěrům dospěly. To, zda bylo obsahem dohody vrácení zvěře včetně trofejí, je především věcí dokazování u obecných soudů, přičemž tyto se vznesenou námitkou zabývaly a své závěry ústavně konformně odůvodnily. Samotný nesouhlas s právním názorem soudu nečiní rozhodnutí soudu protiústavním. Ústavní soud není další opravnou instancí, které by náleželo, až na výjimky, přezkoumávat obsahy smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovaným.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu