ECLI:CZ:US:2014:4.US.917.13.1
sp. zn. IV. ÚS 917/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012 č. j. 38 Co 343/2012-307 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 4. 2012 č. j. 0P 139/2008-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, Okresní soud v Hodoníně rozhodl o žalobním návrhu stěžovatele na snížení výživného rozsudkem ze dne 16. 4. 2012 č. j. 0P 139/2008-251 tak, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 0P 139/2008-111 naposledy stanovené výživné změnil na částku ve výši 8.000,- Kč měsíčně pro nezletilou K. a na částku 6.000,- Kč pro nezletilou V. s účinností od 1. 1. 2011 do budoucna. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 12. 2012 č. j. 38 Co 343/2012-307 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatele na snížení výživného pro nezletilou K. a nezletilou V. zamítl.
3. Stěžovatel provozuje soukromou ordinaci neurologa jako osoba samostatně výdělečně činná. V ústavní stížnosti uvádí, že v žalobním návrhu doložil několikanásobný pokles zisků oproti předchozím letům a změnu svých majetkových poměrů, což potvrdil i daňovým přiznáním ověřeným daňovým poradcem a dokumenty dokládajícími jeho zadlužení z úvěrů. Obecné soudy však nevzaly tyto skutečnosti v úvahu a jimi učiněné závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Jsou tak podle stěžovatele toliko výsledkem libovůle. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Okresního soudu v Hodoníně, že si měl zvážit své možné pracovní uplatnění v místě bydliště, než si zvolil společný život s manželkou v Praze a s tím spojené finanční závazky, neboť dle soudu je výživné pro nezletilé děti pohledávkou přednostní. Toto tvrzení nalézacího soudu zasahuje do stěžovatelova práva na ochranu soukromého a rodinného života. Napadenému rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatel dále vytýká nepředvídatelnost soudního rozhodnutí vzhledem k tomu, že k jeho další žalobě o snížení výživného pro stěžovatelovu zletilou dceru jiný senát Okresního soudu v Hodoníně v rozsudku ze dne 19. 10. 2012 č. j. 10 C 383/2010-186 dospěl na základě převážně stejných důkazů k rozdílným závěrům a jeho žalobě vyhověl. Stěžovatel dále odmítá tvrzení odvolacího soudu, jenž označil stěžovatelem v daňových přiznáních vykázané zisky za "nevěrohodné" a nelze z nich proto vycházet při rozhodování o výživném, neboť jde o doklady účetní, kde lze údaje určitým způsobem optimalizovat. S ohledem na shora uvedené námitky stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 0P 139/2008.
5. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje doktrínu sebeomezení a minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je především stěžovatelův nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy a se závěry, ke kterým obecné soudy návazně dospěly při posuzování stěžovatelova návrhu na snížení výživného. Takto pojatá ústavní stížnost však zůstává v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další opravné instance v systému všeobecného soudnictví.
7. K těmto námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. V případě, kdy obecné soudy respektují minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Jak Ústavní soud ověřil z připojeného spisového materiálu, bylo v posuzované věci obecnými soudy provedeno podrobné dokazování ke zjištění skutkového stavu opravňujícího soudy v dané věci rozhodnout. Obecné soudy se v důkazním řízení zevrubně zabývaly otázkou, zda u stěžovatele došlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala vyhovět stěžovatelovu žalobnímu návrhu na snížení výživného. V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy vyložily z jakých skutkových zjištění a na základě jakých úvah při hodnocení provedených důkazů následně vyvodily učiněné závěry, s nimiž stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti nesouhlas. Odvolací soud podrobně odůvodnil, proč údaje uváděné v daňových přiznáních považuje za nevěrohodné, neboť stěžovatel nepředložil žádné důkazy, z nichž by bylo možno při malé změně vykázaných příjmů dovodit tak podstatný pokles daňového základu. Dospěl tak k závěru, že stěžovatelem tvrzený pokles výše čistých příjmů nekoresponduje s jím vykazovanými příjmy v daňových přiznáních a proto nelze ze stěžovatelem uváděných údajů v daňových přiznáních vycházet při rozhodování o výživném. Vzal v této souvislosti v úvahu i skutečnost, že odůvodněné potřeby stěžovatelových nezletilých dcer s věkem narůstají. Změnu poměrů odvolací soud neshledal ani v souvislosti se stěžovatelem uzavřeným manželstvím.
9. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích (viz č. l. 251-252, 308-309), považuje Ústavní soud za logickou a srozumitelnou a učiněné právní závěry neshledal nepřiměřené či extrémní nebo svévolné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, které by přisvědčovaly jím tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
10. Pokud stěžovatel namítá nepředvídatelnost soudního rozhodnutí s poukazem, že jiný senát Okresního soudu v Hodoníně rozhodl v obdobné věci na základě převážně stejných důkazů jinak, pak Ústavní soud připomíná, že rozhodování v konkrétní věci soudem vychází z konkrétně zjištěných skutečností, které jsou pro daný případ jedinečné. Z rozhodnutí soudu v jedné věci nelze dopředu dovozovat, že soud v obdobné věci nutně rozhodne stejně, přičemž soudce je při svém rozhodování vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou (čl. 95 odst. 1 Ústavy).
11. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o stěžovatelem tvrzeném porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu