ECLI:CZ:US:2014:4.US.957.14.1
sp. zn. IV. ÚS 957/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2014 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky I. M. Z. kodeex spol. s r. o., se sídlem Slunečná 4552, Zlín, zastoupené Mgr. Radko Majerčíkem, advokátem se sídlem Jugoslávská 28, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 260/2013-129 ze dne 28. 11. 2013 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 39 C 91/2011-98 ze dne 13. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 39 C 91/2011 Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 39 C 91/2011-98 ze dne 13. 2. 2013 uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobkyni AUTOSERVIS BAČÍK, spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 20.525,- Kč s příslušenstvím, představující cenu opravy motorového vozidla. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, nicméně Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 27 Co 260/2013-129 ze dne 28. 11. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutí okresního soudu bylo co do hodnocení důkazů svévolné, založené pouze na vykonstruovaných skutečnostech a domněnkách, přičemž důkazům vedlejší účastnice byla arbitrárně přikládána vyšší váha než důkazům, které předložila stěžovatelka. Krajskému soudu stěžovatelka vytýkala, že se s jejími námitkami vůči rozhodnutí soudu prvního stupně nevypořádal. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a se závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky v dostatečné míře zabývaly a své závěry, vedoucí k uložení povinnosti uhradit předmětnou částku, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu