ECLI:CZ:US:2014:4.US.972.14.1
sp. zn. IV. ÚS 972/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Šelepy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Gelbičem, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2013, č.j. 22 Cdo 2430/2013-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatele před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 9. 2012, č.j. 15 C 150/2010-256, byly přikázány některé věci a jiné majetkové hodnoty do výlučného vlastnictví stěžovatele, jiné do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice (bývalá manželka stěžovatele), přičemž stěžovateli byla zároveň uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání jejího podílu částku 408.127,89 Kč.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, č.j. 15 Co 12/2013-308, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stanovil, že z hodnot patřících do společného jmění manželů se do vlastnictví vedlejší účastnice přikazují hodnoty v celkové výši 127.434,- Kč a do vlastnictví stěžovatele hodnoty ve výši 1.004.165,- Kč. Odvolací soud zároveň rozhodl o tom, že vedlejší účastnici se přikazují k úhradě závazky náležející do společného jmění manželů v celkové výši 179.448,- Kč. Stěžovateli pak byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání podílů částku 528.089,50 Kč. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně do vypořádání správně zahrnul jen ty věci a hodnoty, které účastníci jako jeho součást označili. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil ani v tom, že za součást společného jmění manželů označil i úvěry sjednané vedlejší účastnicí, neboť se jednalo o závazky, které vedlejší účastnice sice převzala bez vědomí stěžovatele, avšak nejedná se o závazky, které by zároveň přesahovaly míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů (jednalo se o závazky v řádu několika desítek tisíc korun, přičemž do společného jmění manželů náležely mj. nemovitosti v miliónové hodnotě). Podmínka uvedená v ustanovení §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tudíž dle názoru odvolacího soudu nebyla v případě předmětných úvěrů naplněna. Odvolací soud však přisvědčil námitkám obou účastníků řízení, jež se vztahovaly ke způsobu, jakým byla stanovena hodnota rodinného domu, bazénu a úprav přilehlého pozemku. K tomu odvolací soud uvedl, že v případech, kdy pozemky, jež se pod stavbou rodinného domu nacházejí, nesdílí vlastnický režim stavby, nelze předmětnou stavbu ocenit tak, jako by se jednalo o pouhou bytovou jednotku (jak učinil soud prvního stupně), ale naopak je třeba považovat stavbu s přilehlým pozemkem za určitý funkční celek. Při vypořádání je pak dle názoru odvolacího soudu třeba určit obvyklou cenu celku, tj. domu s pozemkem, a současně zvážit, jaký význam má v daném případě pozemek pro užívání celku a podle toho stanovit poměr, v němž bude cena snížena. V daném případě byl tento poměr stanoven v rozsahu 35 %, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný rodinný dům je sice určen především k uspokojování bytových potřeb, ovšem s ohledem na výměru přilehlého pozemku, jeho stav a vybavení, se tento pozemek podílí na ceně poměrně výrazně. Proto rozhodl, že při výpočtu částky je nutno vycházet z hodnoty domu a bazénu ve výši 65 % z obvyklé ceny celku, tj. z částky 947.700,- Kč (nikoli z částky 772.293,60 Kč, jak určil soud prvního stupně).
4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním. Nejvyšší soud však svým usnesením ze dne 12. 12. 2013, č.j. 22 Cdo 2430/2013-338, dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť dle jeho názoru ve věci nebyly splněny předpoklady pro přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
III.
5. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
6. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
7. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak se závěrem obecných soudů o ceně předmětného rodinného domu a dále o tom, že závazky plynoucí z úvěrů uzavřených vedlejší účastnicí bez vědomí stěžovatele jsou součástí jejich společného jmění, neboť tyto nepřesahují míru přiměřenou jejich majetkovým poměrům. Tento svůj nesouhlas stěžovatel odůvodnil tvrzením, že obecné soudy se jeho problémem vypořádání společného jmění zabývaly pouze formálně a nepřihlédly k uplatněným argumentům, v důsledku čehož také rozhodly nesprávně a v rozporu s dobrými mravy.
8. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, neshledal nic, co by obecným soudů mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že se obecné soudy problémem vypořádání společného jmění stěžovatele a vedlejší účastnice řádně zabývaly, jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily, a to i pokud jde o stěžovatelem namítanou nesprávnost obecnými soudy stanovené ceny předmětného rodinného domu či o vymezení režimu úvěrů uzavřených vedlejší účastnicí bez vědomí stěžovatele. Protože se stěžovatel ve své ústavní stížnosti omezil toliko na obecné tvrzení stran nesprávnosti rozhodnutí obecných soudů, aniž by uvedl jakékoli další konkrétní námitky, nemá Ústavní soud, k čemu dalšímu by se v této souvislosti vyjádřil.
IV.
9. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu