ECLI:CZ:US:2014:4.US.978.14.1
sp. zn. IV. ÚS 978/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti DKV EURO SERVICE GmbH + Co. KG se sídlem Balcke-Dürr-Allee 3, 40882 Ratingen, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem Havlíčkova 13, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 1. 2014 č. j. 27 EXE 3156/2011-36, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byly zamítnuty její námitky jako oprávněného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 021 EX 4764/11-71 ze dne 20. 11. 2013, vydaného soudním exekutorem JUDr. Ivanem Erbenem, Exekutorský úřad Praha 8. Současně požádala, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížností se zabýval přednostně mimo pořadí.
Stěžovatelka uvádí, že dne 20. 11. 2013 byl exekutorem vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 021 EX 4764/11-71, kterým exekutor uložil povinnému zaplatit náklady exekuce v celkové výši 185 952,80 Kč a náklady oprávněného vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 21 671,10 Kč. Při určování výše nákladů oprávněného soudní exekutor vycházel z ustanovení §7 a §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též "advokátní tarif"). Námitkám stěžovatelky, která považovala způsob určení nákladů oprávněného podle advokátního tarifu za nesprávný, exekuční soud nevyhověl, neboť po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu je podle exekučního soudu jediným platným právním předpisem, podle něhož lze určit odměnu advokáta po datu 7. 5. 2013, advokátní tarif.
Podle stěžovatelky z ustanovení §43a, §44 odst. 3 a §87 odst. 2 exekučního řádu vyplývá, že nárok na náhradu nákladů stěžovatelky jako oprávněného byl konstituován již v okamžiku zahájení exekučního řízení, resp. v pravomocném usnesení soudu, kterým byla exekuce nařízena, a exekutor byl pověřen provedením exekuce rovněž pro náklady exekuce a pro náklady oprávněného. Na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce je určována pouze výše nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že pokud nárok oprávněného na náklady řízení byl konstituován ještě předtím, než byla nálezem Ústavního soudu zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., měl exekuční soud rozhodovat o náhradě nákladů oprávněného podle stavu ke dni právní moci rozhodnutí o nařízení exekuce, kdy byla vyhláška č. 484/2000 Sb. platná.
Tím, že exekuční soud posoudil určení výše nákladů oprávněného podle advokátního tarifu jako správné, přiznal zrušovacímu nálezu Ústavního soudu ČR pravou retroaktivitu a bylo porušeno právo stěžovatelky na legitimní očekávání, neboť v době zahájení řízení účastníci nemohli očekávat, že někdy v budoucnu bude tato vyhláška zrušena.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti.
V projednávané věci je nesporné, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán dne 20. 11. 2013, tedy poté, co byla vyhláška č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 s účinností dnem 7. 5. 2013 zrušena. Za této situace nelze soudnímu exekutorovi a soudu vytýkat, že v řízení nebyla při výpočtu nákladů oprávněného aplikována vyhláška, která byla Ústavním soudem zrušena jako neústavní, ale bylo postupováno podle platné vyhlášky č. 177/1996 Sb. Neústavnost tohoto postupu nemůže být vyvozována ani ze skutečnosti, že rozhodnutí o nařízení exekuce včetně povinnosti uhradit (dosud nestanovené) náklady exekuce bylo vydáno před rozhodnutím Ústavního soudu. Nelze odhlédnout od toho, že smyslem exekučního řízení je vymoci ve prospěch oprávněného dlužné plnění, a to včetně účelně vynaložených nákladů oprávněného, které mu vznikly v důsledku nezbytnosti vést exekuční řízení. Z tohoto hlediska není napadenému rozhodnutí co vytknout. Ostatně stěžovatelka neuvádí, že by jí v důsledku rozhodnutí soudního exekutora a soudu bylo přiznáno méně, než v souvislosti exekučním vymáháním dlužné pohledávky skutečně musela vynaložit. Okolnost, že podle svého tvrzení důvodně očekávala, že na nákladech řízení získá vyšší částku, není způsobilá v daném případě způsobit neústavnost rozhodnutí, respektujícího závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem ke krátké době, v níž bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto, nebyl dán důvod k samostatnému posouzení návrhu stěžovatelky na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu