ECLI:CZ:US:2015:1.US.1012.15.1
sp. zn. I. ÚS 1012/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Petrem Knapem, advokátem, AK se sídlem Mrštíkova 15, 693 01 Hustopeče, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2014 č. j. 6 Co 1850/2014-564 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 4. 2014 č. j. 23 P 8/2014-474, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o jeho návrhu na snížení výživného pro nezletilé děti T., M. a K.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatel je otcem nezletilých dětí svěřených do péče matky, na které od 1. 9. 2011 až dosud přispíval na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně z listopadu 2012 částkou 2 200 Kč, 2 000 Kč a 1 800 Kč. V březnu 2014 otec podal návrh na snížení výživného s odůvodněním, že bylo vyměřeno z příjmu, do kterého soud zahrnul i cestovní náhrady ve výši jejich jedné třetiny. Stěžovatel uvedl, že je řidičem mezinárodní kamionové dopravy a poskytnuté cestovní náhrady - diety, určené k zajištění jeho stravy v zahraničí, v plném rozsahu spotřebovává a není tudíž schopen z nich nic ušetřit. Okresní soud v Prachaticích ústavní stížností napadeným rozsudkem návrh zamítl s tím, že od posledního rozhodování nedošlo na straně otce ani matky ke změně poměrů.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, vyjma období od 1. 7. 2014 do 30. 9. 2014, kdy pro toto období snížil otci výživné pro nezl. T. z částky 2 200 Kč měsíčně na částku 1 200 Kč měsíčně, pro nezl. M. z částky 2 000 Kč měsíčně na částku 1 000 Kč měsíčně a pro nezletilou K. z částky 1 800 Kč měsíčně na částku 800 Kč měsíčně. Odvolací soud po provedeném dokazování zohlednil, že v období od července do září 2014 byl stěžovatel v evidenci Úřadu práce v Brně a pobíral podporu v nezaměstnanosti ve výši 7 043 Kč měsíčně. K zásadní odvolací námitce otce, tj. jak pohlížet na diety řidiče mezinárodní kamionové dopravy a zda je zohledňovat při stanovení výše výživného či nikoliv, Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval, že tato problematika není nijak nová, ale je řešena v rozhodnutích soudů při určení výživného povinnému již řadu let. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně z listopadu 2012, který diety za součást příjmu otce považoval a přihlédl k nim v rozsahu přibližně jedné třetiny, bylo s touto rozhodovací praxí zcela v souladu a běžně podle ní rozhoduje i Krajský soud v Českých Budějovicích. Po připomenutí specifických okolností daného případu odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že na otci lze spravedlivě požadovat, aby z diet ve výši cca 28 000 Kč měsíčně vyčlenil částku cca 3 500 Kč měsíčně na zajištění potřeb nezletilých dětí, když tato částka nemůže být do výše stanoveného výživného na nezletilé děti srážena v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí právě s ohledem na nízký čistý měsíční příjem otce.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení ve věci péče o jeho tři nezletilé děti a rozhodnutí soudů stanovící výživné z příjmu, do něhož byly započítány i náhrady (stravné) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci na služební cestě, označil za nelogické, v rozporu s účelem poskytování stravného a pravidly stanovenými zákoníkem práce. Stěžovatel upozornil, že jeho stávající příjem činí 10 482 Kč měsíčně a že stravné odpovídající vyúčtování služebních cest plně spotřebovává výhradně v souvislosti s plněním pracovních povinností. Poskytováním výživného ve stanovené výši a zároveň při splácení stále narůstajícího dluhu na výživném by mu nezbyly žádné prostředky na jeho základní potřeby. Napadená rozhodnutí, kterými je nucen část cestovních náhrad použít pro jiný účel, se podle stěžovatele opírají o excesivní výklad ustanovení §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a tím i v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za nichž může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, představuje-li porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozsudky takovými vadami netrpí.
Podstata stěžovatelovy argumentace článkem 36 odst. 1 Listiny spočívala v posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona o rodině, jak je provedly Okresní soud v Prachaticích i Krajský soud v Českých Budějovicích. Konkrétně šlo o posouzení, zda na straně otce došlo ke změně poměrů ve srovnání s dobou, kdy bylo výživné naposledy upraveno, resp. v širším náhledu, zda příjmové poměry otce byly stanoveny správně.
Ústavní soud považoval za prokázané, že odvolací soud při úvaze o podstatné změně poměrů nejprve konstatoval stav zjištěný při poslední úpravě výživného a poté, po provedeném dokazování, hodnotil stávající stav se závěrem, že příjmové poměry otce se, s výjimkou období tří měsíců, po které byl nezaměstnaný, nezměnily. Právní závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích o snížení vyživovací povinnosti o 1 000 Kč měsíčně na každé nezletilé dítě po dobu tehdejší nezaměstnanosti stěžovatele, jakož i zamítnutí jeho návrhu na snížení vyživovací povinnosti, odpovídají učiněným skutkovým zjištěním odvolacího soudu a nejsou s nimi nikterak v rozporu.
Stěžejní námitka stěžovatele tkvěla v interpretaci a aplikaci ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině v souvislosti se zahrnutím cestovních náhrad do jeho příjmových poměrů relevantních pro stanovení výše výživného. Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi touto problematikou již zabýval. V usnesení sp. zn. I. ÚS 996/11 ze dne 21. 6. 2011(dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další níže citovaná) dovodil, že "...zahrnutí cestovních náhrad pod režim ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině excesivní úvahou není", a konstatoval, že "...opačný názor, tedy, že by snad cestovní náhrady nebylo v principu možné zahrnout do příjmových poměrů povinného rodiče - by umožňoval extrémně nerozumné a nespravedlivé důsledky ".
V okolnostech projednávané věci Ústavní soud připomíná a opakuje, že není úkolem Ústavního soudu stanovovat, jaký charakter má náhrada, zda se v řízení před obecným soudem uplatní jako náhrada cestovní či jinak (usnesení sp. zn. I. ÚS 385/08 ze dne 21. 4. 2008), neboť je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného v ustanovení v §96 odst. 1 zákona o rodině uváděly v život aplikací v jednotlivých případech (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1254/11 ze dne 12. 5. 2011); vztah mezi ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině a předpisy o cestovních náhradách pokládá Ústavní soud toliko za otázku výkladu podústavního práva (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 622/06 ze dne 31. 5. 2007).
Od závěrů vyslovených ve shora citovaných rozhodnutích, neměl Ústavní soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, a proto uzavřel, že Krajský soud v Českých Budějovicích při svém rozhodování kautely čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. garanci v čl. 2 odst. 4 Ústavy neporušil.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani stěžovatelovo tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svoji záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Obdobným způsobem je tento princip uplatňován i v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva při interpretaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V civilním řízení tedy přichází do úvahy především právo na přístup k soudu, tj. možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), možnost osobně se účastnit řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), být roven s ostatními účastníky řízení zejména v procesu dokazování (čl. 37 odst. 3 Listiny) a dosáhnout rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Z odůvodnění napadených rozsudků nevyplývá, že by stěžovatel byl ve svých procesních právech jakkoliv krácen či dokonce výrazně znevýhodněn vůči matce nezletilých dětí. Stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, byla mu dána možnost, aby uplatnil svoje návrhy a tvrzení, navrhl důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy a tvrzení protistrany a čerpal opravné prostředky. Těchto práv stěžovatel využil, nic opačného v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu