infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.11.2015, sp. zn. I. ÚS 1068/15 [ usnesení / UHLÍŘ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:1.US.1068.15.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2015:1.US.1068.15.1
sp. zn. I. ÚS 1068/15 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Havla, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015 č. j. 30 Cdo 4624/2014-53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2014 č. j. 51 Co 300/2014-34, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 10. dubna 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatel se žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 31. července 2013, domáhal po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení nemajetkové újmy ve výši 75 000 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu průtahů vniklých v řízení u téhož soudu pod sp. zn. 22 C 154/2007, které skončilo po více jak šesti letech. Obvodní soud rozsudkem ze dne 15. dubna 2014 č. j. 23 C 185/2013-20 žalobu zamítl. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání odmítl s tím, že dovolání neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal skutkový stav, průběh řízení před soudy a namítal, že odůvodnění obou napadených rozhodnutí je nedostatečné. Rozsudku odvolacího soudu vytýkal jeho nezákonnost a projev libovůle, usnesení dovolacího soudu pak vytýkal, že bylo odmítnuto, aniž by pro odmítnutí byl dán zákonný důvod. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 1104/08, IV. ÚS 1834/10, I. ÚS 336/2000, III. ÚS 94/97, III. ÚS 103/99 a IV. ÚS 3124/13. 4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. 6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval, vyšel při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil, přičemž podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení. 8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že je-li dovolání odmítnuto, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, které vedly dovolací soud k jeho odmítnutí. 9. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovateli se porušení namítaného práva na spravedlivý proces nezdařilo doložit. 10. Za výše uvedených okolností nemohou mít proto relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry, uvedené ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu. 11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. listopadu 2015 Ludvík David v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:1.US.1068.15.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1068/15
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 9. 11. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 10. 4. 2015
Datum zpřístupnění 2. 12. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Uhlíř David
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §132, §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstřík občanské soudní řízení
škoda/odpovědnost za škodu
stát
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1068-15_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 90478
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18